GORGUTS, PSYCROPTIC, DYSRHYTHMIA, NERO DI MARTE

report

Fanoušci zvukových nesouladů, krkolomné rytmiky a schizo-atmosféry jásali. Za ovace by si zasloužili přídavek, ale hodinka disonantního rozkladu stačila. Snad jsme tu Gorguts neviděli naposledy!

Třikrát sláva, zařvali si fanoušci melodií postavených na skřípání, vrzání, krkolomných rytmech a schizofrenní atmosféře. V pátek 15. dubna se totiž v Praze zastavili Gorguts. Je dost sváteční příležitost vidět Luca Lemaye a spol. naživo, kanadská hydra do Evropy nakoukla snad jen pětkrát za svoji existenci.

Než se ale vůbec poprvé hrábne do strun, čeká nás ještě slavnostnější okamžik – pokec se samotným Lemayem. Zprvu cosi datluje do notebooku, jeho pantátovský úsměv od ucha k ucha a pokusy o češtinu dávají tušit, že se nachází v dobrém rozpoložení. Čekáme půl hodiny, pak odcházíme do klidu kapelního autobusu, usadíme se do pohodlných kožených sedaček a čeká nás hodina klábosení. Lemay do sebemenšího detailu popisuje, jak s Hurdlem a Cloutierem dávali dohromady Obscuru, mluví o marihuaně jako jejich tehdejší velké inspiraci při skládání, o jeho vztahu k vážné hudbě a samozřejmě také o tom, jak vznikal nový materiál Pleiades‘ Dust. Nebudu vás napínat, o všem se dočtete v rozhovoru na stránkách Marastu.

Nero Di MartePovídání končí o půl osmé, kdy se na pódiu objevují Italové Nero di Marte. Ještě před koncertem mám tu možnost prohodit pár slov s basákem, i on je z dosavadního průběhu turné nadšený. Pokud jsem ho pochopil správně, na soupisku si jeho skupinu vybral sám Lemay. Není se co divit, jde o podobně laděnou hudbu. Nero Di Marte sice zprvu začali hrát rychlejší death ovlivněni všemocnými Ulcerate (to ještě pod hlavičkou Murder Therapy), po EP Molochian, které značí velký odklon od původního směru, mění jméno a začínají operovat v pomalejších, až zádumčivých tempech. Ano, vokálně i zvukově to trochu evokuje Scarve, kromě tvorby Novozélanďanů je tu také hodně znát neurosisovské emo. Prezentace na pódiu je proto logicky statičtější. Z kvartetu asi nejvíc zaujme bijec Marco Bolognini s pořádným afrem na hlavě, jehož figury se inspirují u Jamieho Saint Merata. Škoda jen, že když spustí dvojkopákový koberec, není to kvůli „koulovatějšímu“ zvuku nějak výrazněji slyšet. Ansámbl hraje hodně z poslední Derivae (L’eclisse, Il diluvio), poznávám i kus z předlouhé Nero di Marte. Skladby se ale s přibývajícím časem a ne úplně čitelným zvukem začínají podobat jako vejce vejci a poslední kus už sotva vydržím doposlouchat. Kdyby s tímhle kluci přišli v roce 2008, posadil bych se z nich na prdel víc, podobných kapel vyrostlo v poslední době jako hub po dešti. Ale dobré to je.

Dysrhythmia[Brutusáček]: Přemluvit Dysrhythmii k účasti na tomto tour vlastně znamenalo přemluvit strunnou část tohoto uskupení k tomu, aby si po všech štacích dala dvojáka. To, že Colin Marston a Kevin Hufnagel jsou vlastně půlka dnešních Gorguts, dnes neví už jen málokdo. V rámci večera vylezli na prkna jako druzí, takže čas na potřebnou rekonvalescenci měli, i když pohled na počet  vedlejších projektů obou protagonistů naznačuje, že jim větší zápřah nedělá problémy. Dysrhythmia po Italech, kteří nastavili pomyslnou laťku technických orgií večera v solidní výši, nastoupila poměrné záhy, jenže pro borce z New Yorku nebyl problém ji přeskočit, nebo lépe řečeno uskočit. Fanoušek složitějších not byl jistě na tento večer připraven, přesto trojice neměla problém zničit jakékoli očekávání hned při první skladbě, která dala tušit, že se bude hrát především z novější tvorby. Ta je přece jen na poměry kapely otevřenější a přímočařejší, ale pořád se bavíme o Dysrhythmii, tedy o dokonalém, až matematicky profesorském rozkladu paternů a not na „prvoakordy“.  Aranže, potažmo hudba, za přispění „kovovějšího“ zvuku získaly potřebnou klasickou metalovou hloubku, i když nahrávky zní tak trochu víc jako včelín. Kapela tím dala prostor posluchačům se aspoň na chvíli naladit na stejnou vlnu. Když ale trio zamířilo hlouběji do své hudební minulosti, vše se začalo bořit jak v nolanovském filmu Inception. Epileptické záchvaty vystřídaly zpomalené riffy, které se s každým dalším a dalším hrábnutím do strun bořily jak mrakodrapy z karet. To vše bylo možné pouze díky velmi koncentrovanému výkonu celé kapely. Vážnější tón představovaly hlavně strunotepci, kteří jen málokdy odlepili zrak od svých hmatníků, pouze bubeník Jeff Eber působil odlehčeným dojmem a každý pohled do publika doprovázel potutelným úsměvem. Dysrhythmia předvedla jeden z vrcholů současného technického hraní, někdy možná až moc na hraně jisté sebestřednosti, kdy dává jen málo možností proniknout do své komplexnosti, ale v tom tkví její unikátnost. Pro tento koncert možná platilo víc než dřív, že ten, kdo přišel připraven (s naposlouchanou tvorbou), si je užil víc, přesto tato sonicko-matematická jízda musela strhnout a uspokojit každého posluchače vyznávajícího technicky složitější hudbu. Dysrhythmia u mě víc než předčila očekávání. [/Brutusáček]

PsycropticPsycroptic jsou v záplavě not rozplizlých jako žába na vozovce zpestřením. A je to taky nejvíc metal. Logicky, Joe Haley namísto tuny kytarových efektů vyznává tradiční „trsing“ a hudba Tasmánců byla vždy dost načichlá klasickým nadrbaným thrashem. I když ve finálním mixu stále postrádám basu, zvuk se začíná zlepšovat a já se ptám: Proč musí pořád platit nepsané pravidlo, že první kapely v pořadí to zvukově odnesou a headliner slízne smetanu? Proč nemůžou platit stejná pravidla pro všechny?

Kromě menší změny žánru ale koncert Psycroptic oživili i něčím jiným – frontmanem. Jasona Peppiatta zaskočil jeho jmenovec – taky Jason, ale Keyser (dřív Skinless, teď Origin). A už lidi hecuje, ať se nebojí a trochu se taky hýbou a klidně si skočí do lidí z pódia. Když se na něm objeví technik hrabající se v odposlechu, hned se ho ptá, jestli si taky nechce skočit. Keyser je prostě živel, hlasově se ale přizpůsobuje Psycroptic. Jejich tvorba zkrotla, do popředí se dostávají víc střední tempa, možná až hard/heavy nálada, což je dost slyšet na loňské desce. Z ní se hraje nejvíc – hitová Echoes to Come, Cold, The Worlds Discarded; pak zbývají dvě věci z The Inherited Repression, u nichž to vázne nejvíc. Situaci zachraňuje natlakovaná (Ob)Servant, ale dál do minulosti se už nedostaneme. Na první tři desky vůbec nedojde a setlist je v podstatě totožný s tím z loňského Brutal Assaultu. Psycroptic už jsou prostě jinde.

GorgutsHned s prvními tóny Gorguts je jasné, že Lemayovci nenechávají nic náhodě. I když Marstonova basa nezvoní, jak by měla, celkový sound řeže jako břitva. U všech hráčů panuje soustředěnost a ano, žádné hecování publika se nekoná. Někdo tvrdí, že Gorguts jsou hudba pro „intouše“, faktem ale zůstává, že pařit se na ně moc nedá (pokud za paření nepovažujete mlácení hlavou o dlažbu). Na Gorguts se chodí poslouchat, hltat každý tón a paletu jejich zvuků. První dvě třetiny vystoupení kapela prezentuje nejnovější tvorbu – první dvě skladby Le Toit du Monde a Forgotten Arrows ukazuje epičtější a zadumanější tvář Gorguts. Patrice Hamelin zvládá Longstrengthovy party s prstem v nose a dokazuje, že se do Gorguts přece hodí víc než kovaný blastbeater. Hufnagel a Marston na obou stranách plně ponoření do produkce a uprostřed toho všeho hlavní dirigent Luc Lemay. Středobod koncertu leží na zbrusu nové kompozici – třicetiminutové Pleiades‘ Dust, kterou kvartet přehraje celou. Myslím, že tento krok byla chyba, protože si tohle monstrum nelze kvůli jeho komplikovanosti napoprvé moc užít. Lemay to vysvětloval tím, že termín vydání se posunul, když už turné bylo domluvené. Tento argument beru, celá skladba se ale na web přece mohla vypustit už dřív…

GorgutsK novince samotné. Ultimátní, náročné, epické, komplikované, technické. Takové přívlastky mě napadají, když hodnotím Pleiades‘ Dust po prvním poslechu. Nejprve se osm minut střídá jeden riff za druhým, zhruba uprostřed přichází uklidnění ve formě ambientních ploch, ale poslední třetina je zase totální peklo. Začíná se klikatícím se zhoubně pomalým slamem, po němž přichází riffostroj nápadů, sypaček, přechodů, breaků, změn nálad. Celkově se zdá, že Lemay šlápl po Colored Sands na plyn. Po půlhodině jsem rád, že je všemu konec, protože po Pleiades‘ Dust sotva stojím na nohách a ani nevím, jak se jmenuju.

Že pak zazní už jen čtyři písně, vlastně ani tak nevadí. Žezlo totiž převezme ještě větší kakofonie a agresivita. Kapela vyplivne hned tři věci z přelomové ObscuryNostalgia, titulní Obscura a překvapivě i The Carnal State, které vévodí ústřední psychoriff. Zaznít musí logicky i něco z From Wisdom to Hate – Lemay jako na BA vybírá titulní kus, který je z celého vystoupení asi nejdeathmetalovější a nejpísničkovější. Když kapela po posledních tónech palby Obscura odchází z pódia, ani jí nezazlívám, že se na něj už nevrátí. Nadšení posluchači by si to sice kvůli svým předlouhým ovacím zasloužili, mně tahle hodinka disonantního rozkladu stačila. Doufám, že jsme tady Gorguts neviděli naposledy!

Fotky © Jakub Asphyx

Vložit komentář

al-yarr-daesh - 19.04.16 23:40:04
tak to byl slusnej hudebni dzihad, se mi splnil vlhkej sen. novej skladebni al-celek Džorž Guts II. povazuju za vydani se spravnym smerem po colored sands (of ostrava), ktery jsou pro me takovy nejiste navratovy a vlastne nic moc neprinasej (ac je tam spousta supr momentu, tak je podle me znat skladebni pauza, a ty momenty jsou stejne sperkovani od dysrhytmicanu). na zivo se to pomerne ukazalo. ja jsem zvedavej, jak to vyzni z desky, takhle jsem v tom mel misty zmatek, a skoda ze museli jednu kytarovou mezihru opakovat (nebo improvizovane opakovat) kvuli praskly strune u klo-basy. souhlas, ze nejdriv se jel minimalismus, pak se to teprva zvrhlo, inu (avizovanej) interskladebni koncept, coz vidim u gorguts poprve. ale mlatim hlavou vo koberec radosti, velike hurraaa. po vymene kytar za prkna nalazeny do staryho ladeni - lemayuv parohac pri zenitu v Carnal State aka 'blasphersion' me fakt pobavil. nostalgia rulez (az na ten antibigbeat uprostred) a obscura je proste petrzel zarazena do prdele, zarazena prorvanim v anus skrze nejmensi zilku na noze. na noze tveho nejlepsiho kamarada! ps: jeste ze neznamy emir seslal vedle vchodu do chmelnice vecerku s 0.5 birellama za 13.90, pac 32kc za 0.3ku v plechu hanby nahore na baru, ktera nejdriv neni a po prvnim kousku dojde, to fakt nepochopim ..
gába - 19.04.16 12:17:08
bizz: na Nero dobrej zvuk tedy nebyl. Dunivej až běda. Zato některý činely mi občas pěkně trhaly uši. Ale na rozjezd celkem fajné vystoupení. Byť i tak jsem čekal víc, viz. Ondra v recce.
brutusáček - 19.04.16 12:04:26
No nechybělo málo a já mohl na Gorguts zase čekat pár let, nějak se to lehce zvrhávalo celý večer :D. Škoda že Nero hráli za světla . Že to bude naživo až tolik emo jsem nečekal, mohlo se víc šlapat na plyn ale nakonec dobrý. Dyshra byla fakt parádní a správně divná, věřím, že to mohlo i dost lidí odradit, ale když se člověk pokusí „naladit“ tak to chytne a semele. Pokud jsem je doteď nějak poslouchal a desky se mi líbili tak díky koncertu mě teď baví ještě mnohem víc a vlastně mi to až tolik složitý nepřijde, asi mě nakonec bavili trošičku víc než G. Úplná paráda by byla, kdyby ještě přijeli Behold…. Psycroptic měl být trošku „odpočinek“ večera ale tazmánci, byť se záskokem, opět řádili jak čerti. Souhlas s Šéfem, bylo to víc uvolněnější než se Šimourem. Bicmen solidně nakládal. No a Gorguts to už bylo na léčebnu ve všech směrech….. :D
mIZZY - 19.04.16 11:41:14
Aaaaaarrrrggggghhhhh!!! :C
bizzaro - 19.04.16 11:17:46
famozni koncert, fa moz ni! bavil me lid na Nero, jak dost lidi koukalo, co to jako kurva je, ale skvely, intimni, vybusny, uz dost malo metalu, hodne emickareni, ale jinak jsem za ten potlesk a ovaci pro ne byl rad. Dyzra znela jako hodne prapodivnej math rock, uskripana verze nakyho jazz rocku, chvilkama nasypy, treba hned start konciku s Test of Submission (tou, tusim, zacinali). Eber ma poradny klacky, hraje hodne pohybove a az snad to pusobi i silove, ale noticky mu tam padaj, o tom zadna. Colin bass-tapy, Kevin podivnosti, asi to ne vsichni pobrali :) Psycroptic s Jasonem Originakem v pohode, za me lepsi nez Simecek, vic uvolneny, nehrany. na zacatku pusobili trosku unavene, nak to nekopalo, ale pak se to rozehralo, vyjasnil vic zvuk a zacali hrat Psycro, jak je znam. a Gorguts, no parada. mne naopak prvni cast novy skladby prisla jako zasek na motivu, jeho toceni, masivni kila a power akordy, az pak prisel part Wandering Times, kdy se skladba zacla poradne rozvijet a menit. Hamelin je silenej, neuveritelne rychlej (aby ne, kdyz mlati s BTMassacre, nebo Cephalikama), asi bych si predstavil do novy veci uvolnejsi bubny a rytmizovani, prislo mi to dost natlaceny a nasypany misty, ale chce to slyset z nahravky, ted to bylo moc vjemu najednou a chybelo blizsi seznameni se. prekvapil me i zvuk na Chmelnici, podle me vsechny kapely dobry. jen u podia to bylo trosku rozlizlejsi a hral vic backline, ale to je jasny, kdyz NCh je uz vetsi klub, ze jasnejsi zvuk bude az od podia, ale dobry, dost dobry, bez problemu

Zkus tohle