Hats off to Satan for organising this trip! Festivalu s hrozným názvem Dark Bombastic Evening jsem si všiml někdy na jaře, zaznamenal zajímavý line-up a pustil to z hlavy, protože Rumunsko je daleko, mezi kapelami nebylo nic pro mě vyloženě zásadního a přece jen jsem chudý student (…). Někdy později na jaře se nicméně vynořil místní Add(a) Sejtn a nějakým záhadným způsobem sehnal spoustu lidí, aby měl ten výlet na Oranssi Pazuzu levnější (lákal i na několikadenní cestování po Transylvánii). Až po Brutalu se však za dramatických okolností formuje finální skupina osmi statečných v dodávce, o psech nemluvě (a že jich v Rumunsku bylo). Den před odjezdem oznamuje Bizzaro, že nepojede, protože se prostě nedá nic dělat, takže vymýšlíme různá zoufalá nouzová řešení, roste předodjezdové vzrušení a touha jít do čehokoli hlava nehlava. O několik hodin později oznamuje Bizzaro, že jede, protože se nakonec něco dělat dalo.

Ve středu patnáctého někdy kolem jedenácté večerní vyrážíme zatím ve dvou k vlaku pro zbytek expedice. Jsem značně nervózní, protože mi táta oznámil, že v dodávce už asi není moc nafty (ne, nefunguje nám ukazatel stavu nádrže). Oprávněný neklid. Za deset minut posílám depeše směrem domů, že bych potřeboval dovézt k benzínce, a k výpravě, ať dojdou ten kilometr od vlaku. O hodinu později se vracím k autu, ovšem výprava nikde, neb se s rumem zasekla na nádraží.

No. Rádio v naší dodávce se nám nepodařilo zprovoznit deset let, bylo tedy vhodné hledat nějakou náhradu, abychom nejeli „na sucho“, bez hudby. Vzpomínám na kamarádův adaptér z cigaretové zásuvky do normální sítě, což by umožnilo vzít jednoduše repráky od počítače. Odpověď na mou žádost je přibližně takováto: „Právě jsem dorazil do Londýna, adaptér je asi v bordelu v autě. Auto mám otevřený před domem, tak si to tam vezmi.“ Když jsem si uvědomil, že tam dorazíme někdy v jednu v noci a že mají asi patnáct psů, oblil mě studený pot. Adrenalin jako prase, ale byl jsem úspěšný, na což jsem patřičně hrdý. Akce se rozjíždí dobře.

Z cesty po Čechách si pamatuju Scorn a vesnici jménem Vílanec, z Rakouska akátové háje a Bertovy opilé proslovy, které mě nicméně drží při vědomí až do svítání, kdy tuto roli přebírá slunce a Bert se mi spokojeně skládá na rameno a spinká. Kolem maďarských hranic trochu motačka, ani (zatím!) nevím proč. Maďarsko je placatá nuda, kde by se dalo dobře popíjet v akátových lesostepích u dálnice, ale jinak dost ubíjí. V Rumunsku zapadáme velice rychle do kolony, kterou navíc místy obléhají prodavači nabíječek, a zvyšujeme odhady času do cíle řádově o hodiny. Obdivujeme nádherné bizarnosti, například kus mostu prostě trčící vedle silnice, náhodně postavené rozpadající se baráčky nebo hnusné fabriky. Je prostě vidět, že to tu ještě není prolezlé tou všudypřítomnou kontrolou a příčetností jako u nás. Odvrácenou stranou této skutečnosti je ovšem fakt, že je všude bordel, především odpadky, o silnicích nemluvě – mimo ve třetí třídě prostě mizí asfalt, druhá je plná děr a první je zákeřná různými silničářskými vtípky tipu mizející silnice či plná nesmyslných prahů, ale tohle všechno se mělo ještě ukázat. Je horko a celá země je vyschlá.

Do cíle, tedy do Alby Iulie, dorážíme někdy kolem šesté. Veškeré odbavení probíhá v pořádku, vlastně lépe, než si někteří z nás zasloužili. Při vstupu do areálu mě zaráží, jak je malý: prostor mezi první a druhou zdí pevnosti, třeba široký tak třicet, dlouhý třeba padesát metrů, a hned za nimi začíná kemp, který se jen táhne mezi zdmi o kousek dál. Vepředu už stojí pódium, ale nějak nemůžu uvěřit tomu, že by celý Bombastický večer probíhal na tak malé ploše, a čekám, že se to třeba ještě posune. První vlaštovky už vyráží do města hledat pivo a směnárnu, já se poklidně zabydluji, otvíráme slivovici, ale spíš tak pro dobrou náladu a především spaní po té cestě, dnešek je klidný.

Vypadá to, že tu lidi moc nepijí. V noci se prý už prakticky nic nedělo, jen Rumuni chvilku bubnovali. I tak je tu ráno docela velký nepořádek – koncept uklízení odpadků tu v podstatě absentuje (…), což se nám průběžně potvrzovalo po celou dobu. Vyrážíme do města. Vlastně to tu vypadá celkem slušně, místo paneláků tu je jejich poněkud baroknější ceausescovská obdoba, tu a tam žebrák, obchody v pohodě, jen občas mraky hmyzu či plíseň u ovoce (ale to bývá i u nás). Už podle aut je vidět, že to není žádný třetí svět. Čekali jsme menší vyspělost, tu dostáváme jen při pohledech branami do dvorů plných dřevěných chatrčí. Ceny (jídla) prakticky stejné jako u nás, platy prý cca poloviční, nevím, jak to funguje. Nejzábavnější jsou sloupy elektrického vedení, na kterých bývá kromě desítek drátů ještě několik „krabic“, jak to vyjde, tak to vyjde. Kostely tu mají za zamčenými ploty.

Hrát se začíná ve čtyři, ale snad od poledne už na pódiu zvučí kapely. Zevlíme u stanů, zvuk vypadá dobře, navíc je hlasitost nastavena tak akorát na pohodový poslech od stanu, u kterého se dá i bavit.

První kapelou, na kterou se zvedám, jsou ORANSSI PAZUZU. Jejich black metal říznutý space/krautrockem by měl být naživo teoreticky silnější než z desek, a to právě kvůli oné hypnotické kraut rytmice. Ovšem basa není tak vytažená, jak by měla být, bicí často také zanikají, takže se žádný trans nedostavuje. Dobrý koncert, který měl být lepší. Ale je to poprvé a naposled, co je nutné použít brutalovskou frázi „škoda zvuku“. (Abych nevinil jen zvuk – setlist mohl být také lepší, hrálo se jen z Kosmonument, ze které mám lehce rozporuplné pocity – první půlka super, druhá slabá, víceméně.)

Na ALCEST odchází většina výpravy do města pro pivo, já se povaluju u stanu a poslouchám. Zvuk je mnohem lepší než na Brutalu, setlist rovněž, protože tu všechny kapely hrají krátce (myslím, že to vycházelo na 30-50 minut, výjimky byly), takže by teoreticky měly vybírat ty nejlepší věci. Příjemné.

LANTLOS mě z desek moc nebaví, tady si je dávám rád. Fajn hipster black, na němž je sympatická snaha jít vlastní cestou, přestože výsledky mě až tak neoslovují. Herbst má dobrý hlas, zvuk je zase vynikající. Podrobnější popis nechám na jiných. Někdy na konci setu přichází Bizzaro a povídá, že potkali pána s jakýmsi strašlivým rumunským alkoholem. Tohle je taky příběh, který má vyprávět někdo jiný.

Poslední koncert UNHOLY mě bavil. Zvuk sice mohl mít větší koule, ale byl parádně čitelný, což dost posunulo vyznění od doomu k podivnosti: vytažená basa seká doomové kytary na kousky. Zvláštní hudba. Musím si doplnit vzdělání.

DARK BUDDHA RISING opěvovala část naší výpravy průběžně celou cestu. Nutno říct, že celkem oprávněně, masivní stoner/sludge hradba příjemně hypnotizovala. Často se minuty opakoval jediný akord, kapela opravdu působí jako jedno těleso, ze kterého vychází jeden komplexní zvuk monstrózních kvalit.

Během dne a večera tak nějak popíjíme, navíc po návratu alkovýpravy cítíme my zbylí potřebu je dohánět… a tak dále, zkrátka když Mount Fuji spustí projekci s nějakými haluzemi, lámu se smíchy, a když se po sobě s ostatními podíváme, zjišťuji, že nejsem sám. Asi po pěti minutách jsem schopen vnímat i hudbu. THE MOUNT FUJI DOOMJAZZ CORPORATION byla jedním z nejvýraznějších hudebních důvodů, proč sem jet, a jejich koncert jsem si velice užil, i když mám trochu problémy si z něj něco vybavit. Na pódiu je tuším šest lidí, nejdůležitější roli hraje pozounista, kytarista hraje málo a dost ambientně, basa lehce dronuje, zpěvačka občas něco zazpívá beze slov, bicí jsou velice střídmé, stejně tak člověk s laptopem. Byl to velice minimalistický koncert, na kterém ohromně oceňuji, že muzikanti dokázali nehrát. Dost dobrá plavba, jen mě trochu mrzí, že to nebylo temnější – protože právě z toho důvodu preferuji Mount Fuji před sesterským Kilimanjarem. Taky bych uvítal větší důraz na projekci a propojenost hudby s ní.

SÓLSTAFIR zahráli dobře, ovšem druhý prakticky totožný koncert za týden a navíc v tomhle stavu se mi nějak výrazněji do paměti nevryl. Je čas jít spát. Jen mě ještě budí Bert s tím, že si vezme slivovici a půjdou pít s kapelami. To by bylo asi fajn, ale asi bych tam akorát mžoural jak sova.

Ráno je nečekaně svěží a opět dost dlouhé. Vyrážíme na oběd (jídelny s vystavenou krmí jsou v zemi, jejímž jazykem neumíte ani pozdravit, ideální volbou) a na obhlídku pevnosti. Ta se dost podobá Josefovu a Terezínu, projektoval ji totiž ten samý člověk. Hlavními atrakcemi jsou pro nás kovový pán na lavičce, potažmo turisté, kteří nechápou, proč má ty podivné cizí mince v uchu, a katedrála, ve které se dost zajímavě míchá románský (proti našim kostelíčkům je ten základ obrovský) a gotický sloh. Kolečko míjí ještě fontánu, což je blaho, a pak se vracíme. Víceméně spolu s námi jde sestava Theodor Bastard, což je kapela, která zněla při zvučení výborně – progově/promyšleně.

Přicházíme chvilku poté, co dohraje nová deska DORDEDUH, tak akorát, abychom stihli dvě skladby zahrané naživo. Skvělý prog black, ale EP pravděpodobně nebude překonáno, protože tam jsou silnější nápady.

Italské neofolky nemám rád, ale ROSE ROVINE E AMANTI byli jen průměrní, neměli vyloženě otravné prvky. Chytlavý, většinou veselý folk (toho neo- tam moc nebylo) s bicími a basou, trochu jako by Kiss The Anus Of A Black Cat přišli o všechnu zajímavost.

SUNSET IN THE 12TH HOUSE přibyli na poslední chvíli místo odpadlých pg.lost. Jde o nový vedlejší projekt Dordeduh, kde z jejich sestavy chybí jen klávesačka, což oceňuji. Někdo říkal, že je to post-rock, někdo přirovnával k Dead Can Dance. Především songy ze začátku s folkovými prvky byly skvělé, snad i lepší než Dordeduh, ke konci se to trochu zvrhlo v obyčejný post-rock. Jsem zvědav na desku.

HEXVESSEL byli fajn, stejně jako z desky, Kvohst až na výjimky zvládal, hitovky z Dawnbearer zazněly, nové album bude dost stoner, protože s ním hraje pár lidí z Dark Buddha Rising, díkyčau.

Pak se tak nějak sedělo u stanu a popíjelo, soustředěněji vnímám až katastrofální THEODOR BASTARD. Downtempové beaty, kýčovité klávesy, kopírka Lisy Gerrard u mikrofonu a setlist, kdy si člověk nebyl jistý, jestli hrají covery DCD nebo vlastní tvorbu. Vůbec nechápu, co se stalo s tou zajímavou kapelou ze zvučení. Fakt nepovedená etno věc.

OF THE WAND AND THE MOON mám rád, protože je to jeden z mála neofolků, ve kterých se spojuje originalita (přestože tam staří mistři slyšet jsou, jejich přírodní verze žánru je nezaměnitelná), vkusnost a skladatelská zručnost. Naživo tohle všechno potvrdili a trochu neočekávaně odehráli pro mě nejlepší set festivalu, a to přesto, že asi hráli především z nového alba, které mě moc nebavilo, a z mně známých věcí zazněla jen I Crave for You z debutu Nighttime Nightrhymes. Skoro šeptaný hlas Kima Larsena navozuje skvělou komorní atmosféru, člověk se musí snažit, aby jej vůbec slyšel přes kapelu. Nádherná melancholie, dostatečně uměřená na to, aby to neulítávalo do patosu a přílišného tahání za srdíčko.
P.S.: Na začátku jela fakt hrozná projekce na téma „Jak je lidstvo v prdeli“, ale na to jsem naštěstí asi po pěti minutách zapomněl.

Ehm. Nějak se stalo, že na THE KILIMANJARO DARKJAZZ ENSEMBLE je můj stav překvapivě podobný jako včera na Doomjazz, i když jsem se tomu snažil vyhýbat. A celý koncert byl docela podobný a moc jsem si ho užil. Jediný detail, který vylovím z paměti, jsou výborné „beaty“, kterými se místy zapojoval basák aka Bong-Ra.

The DBE is dead, long live the DBE! Následuje extrémně divoká noc, na střeše dodávky jsou až čtyři lidi, řve se, pouští hudba, Ondrax pobíhá po parkovišti s větvemi, vedle stojící auto odjíždí, protože mu taky někdo vlezl na střechu a prostě děláme bordel a užíváme života. Super akce. A zítra na výlet.

Přestože mě nadchli jen Of The Wand And The Moon a u většiny věcí jsem spíš kýval hlavou, že dobré, než že by mě nějak hlouběji zasáhly, byl festival super – kvůli místu, atmosféře, lidem, klidu.