Letí to. Legendární technothrasheři Atheist se u nás objevili po svém reunionu poprvé v roce 2006. Tedy už neuvěřitelných 18 let, co hráli v Black Psu. Je to až děsivé, ale co naplat, čas prostě nezastavíš. Tentokrát se na stejné místo vrátili s neméně profláklou extrémní bandou, kanadskými Cryptopsy, kterým loni vyšla povedená deska As Gomorrah Burns. Lákadlo tedy více než slušné, i když bylo jasné, že se tento večer obě kapely budou dívat hodně do své minulosti.

Koncert hlásil už dopředu vyprodáno, a Black Pes tak zažil velký comeback. Dlouho jsem v tomto klubu nebyl, ale nic zásadního se v něm nezměnilo, hotový návrat v čase. Před barákem postávaly hloučky lidí, ale uvnitř zas takový nával nebyl, i během setu všech skupin se dalo prolézt až dopředu před pódium. První dvě kapely byly ovšem spíš do počtu.

Večer zahájili maďarští Monastery, o jejichž existenci jsem ještě donedávna neměl tušení. Kapela, která to s delšími přestávkami hrne už od roku 1989, předvedla set tradičního old school death metalu postaveného na středních tempech (občas proložených nějakou tou tupačkou), valivých riffech a jednoduchých osvědčených postupech. Žel na pořádný zapamatovatelný nápad se muselo čekat poměrně dlouho, takže ani to na pořádný rozjezd nestačilo. Kvintet plešatců vedených bráchy Kovácsovými sice měl u plebsu poměrně ohlas, leč mě moc nepřesvědčil, abych na jejich warm-up setrval déle než dva songy.

Kalifornští Almost Dead slibovali dle poslechu jejich posledního počinu Destruction is All We Know větší šanci na slibnější produkci, ale soudě podle toho, co jsem viděl, tomu tak nakonec nebylo. Deska je takovým mixem thrashe, groove metalu, ale i metalcoru a HC, kde dojde na sypačky, breakdowny i riffy inspirované Panterou, ale v Black Psu nic z toho z beden nelezlo. Nevím, jestli jsem prostě jen nevydržel víc kousků, ale hřebíčkem do rakve pro mě byla zejména otravná namachrovaná pódiovka plná siláckých póz, která mě nakonec rychle vyhnala z klubu. Hlavně mladičký bubeník Ryan Glick (kopákové triggery nebyly slyšet, vůbec celá jeho souprava byla prakticky utopená) hecoval diváky až vestoje, až mi nemile připomněl egomaniaka Larse Ulricha. Pánové, vzhledem k vaší originalitě by to chtělo více pokory.

Bez patřičné hudební aklimatizace v podobě pořádné předkapely tak museli přitopit pod kotlem až Atheist. No, Atheist… Z devadesátek zbyl jen 55letý frontman Kelly Shaefer (z původní sestavy zbyl oficiálně ještě i Steve Flynn, jenže s kapelou podle všeho nehraje), takže celý projekt by se spíš měl jmenovat Kelly plays Atheist. Nebo Kelly a jeho zajíčci? Shaefer se totiž obklopil čtveřicí o generaci mladších muzikantů, kteří mu očividně dali nový elán. Však jim ve stejné sestavě vyšla loni deska, vzhledem k jiné hudební náplni už pod jinou hlavičkou – totiž Till the Dirt. Z jejich desky Outside the Spiral však nezazněla ani nota, nicméně bylo vidět a slyšet, že nejde o nějakou rychlokvaškovou sestavu, ale o echt sehraný soubor.

Vystoupení odstartovalo intro v podobě songu Pink Floyd In the Flesh?, i když to chvíli spíš vypadalo na kratochvíli zvukaře. Pak se ovšem ozvalo známé klávesové intro jak z laciného osmdesátkového hororu, kvintet nastoupil na scénu a začal hoblovat letitou No Truth. Ta se objevila už na druhém demu z roku 1988 a po pravdě, tyhle oldschoolové hoblovačky mě od Atheist berou asi nejméně. Je to retro jako kráva, nicméně už tady se ukázalo, jak mladá krev dokáže drtit struny a paří jak život. Jejich nasazení bylo opravdu jak z metalové příručky „Jak na metalovém koncertě vypustit duši“, řepy lítaly i při krkolomných muzikantských výkonech, přičemž to neminulo ani bubeníka.

Jako druhá přišla na řadu Mineral a hned se mi to potvrdilo, že skladby z Elements jsou prostě to nejlepší, co Atheist kdy vymysleli. Třicet let staré kusy zněly, jako kdyby je kluci dali dohromady předevčírem; tak nadčasová muzika to je. Co musím pochválit, je autentické provedení všech songů – vytažená slapující basa (spolu s Cryptopsy jedna z mála metalových kapel, která v mixu na tlustostrunný nástroj nikdy nezapomněla) a hlavně pravověrně přehraná kytarová sóla (zejména od Jerryho Witunskyho, který to dal s prstem v nose a znělo to fakt jak z CD). Zvukově to bylo na jedničku, Black Pes v tomhle nezklamal. Nic nepřebývalo ani nescházelo, jediná věc, která mi ale moc nevadila, byl utopenější skřehotavě krysí Shaeferův vokál. Zvukově ho prostě podrtila zvuková masa kytar. Kelly teda dost zestárl, zešedivěl, přibyly kruhy pod očima, na 55 bych si ho představoval ve vizuálně lepší formě… Pěvecky to ale všechno dával.

Atheist předvedli za hodinu reprezentativní průřez svou tvorbou, stranou zůstalo pouze návratové LP Jupiter. Jak už jsem psal výše, u mě to vyhrály věci z Elements – Water, Fire (!!!), Air – všechny songy vraždily; promyšleně organické, pomalejší a netlačí na pilu, přitom s nevšedními postupy přesahujícími řadu žánrů. Skladby z Unquestionable Presence (titulka a klíčový Mother Man zazněly až skoro úplně na konci) byly taky super, byť na mě místy působí lepeně a přemrštěnou snahou narvat do písní co nejvíc změn. Nebýt tragické smrti hypertalentovaného basáka Rogera Pattersona, bůhví kam by tvorba Atheist nakonec šla. Suma sumárum, i když na prvním koncertě měla kapela hodnověrnější line-up (nechyběl Flynn a sympaťák Tony Choy), v téhle sestavě to klukům hrálo o level lépe. Klobouk dolů.

Cryptopsy to tak po tomhle uragánu neměli vůbec lehké. Cestou do Prahy jsem s nostalgií vzpomínal na památný koncert v Lucerna Music Baru v roce 2001, kdy předvedli něco, nad čím zůstával stát (nejen) rozum. To jsem ještě netušil, že tehdy to byl jejich tvůrčí zenit (s personálním triumvirátem Langlois - Levasseur - Mounier), po němž bude následovat pozvolný pád. Kapela se nicméně po dvou albových průserech zvedla a posledních dvanáct let to zase poctivě sype.

Dovolím si parafrázovat Bizze, dokud bude Flo živ, Cryptopsy budou jeho kapela. Zvukově to v Black Psu bylo o poznání horší než u Atheist, hlavně v kulometných pasážích se kytara dost ztrácela a nebýt toho, že některé skladby (hlavně ze starší tvorby) znám nazpaměť, asi bych se nechytal.

Kvartet střídal songy z posledních počinů – obě epka The Book of Suffering a samozřejmě aktuální album As Gomorrah Burns – s velmi starými fláky, mezi nimiž jasně dominovaly věci z None So Vile. Ty pochopitelně patřily sobotní večer k tomu nejlepšímu, co kapela zahrála (musím vypíchnout hlavně otvírák Crown of Horns a následnou Slit Your Guts). Pamatuju si, jak jsem tohle album na střední točil pořád dokola a nechápal jsem, jak je možné hrát takhle extrémně a v takové nadzvukové rychlosti. Flo současné Cryptopsy nemilosrdně táhne kupředu, byť je aktuální tvorba mnohem přímočařejší a přístupnější (a bohužel taky deathcorovější) než jejich vrcholné desky Whisper Supremacy a And Then You’ll Beg. S jednou kytarou by to ale živě dali jen přetěžko, nebo spíš polovičatě.

Buď jak buď, Cryptopsy jsou stále originální kapelou, která díky svému jasně rozpoznatelnému stylu hraje tak nějak pořád sama sebe. A je fajn, že to tak dlouho s tímhle extrémem vydrželi (byť dřívější mozek Levasseur prostě chybí a Donaldson ho plně nedokázal nahradit).

Sobotní večer strávený v Black Psu se každopádně vydařil a doufám, že se v tomhle klubu budou drtit sluchovody i dál.