Datum vydání: 5. červen 2026
Vydali: Loma Vista Recordings
Žánr: hip hop, rap
Délka: 35:24

Diskografie kalifornského rappera Vince Staplese se vyznačuje několika stálými aspekty. Konzistentně monotónní, převážně stoická flow nese obsah, který bez příkras, analogií a vzletných metafor jde přímo po sdělení. V hledáčku je nejčastěji současný stav Ameriky, stále aktuální téma policejní brutality či rasová nevyrovnanost. Tématiku často efektně podporují nápadité videoklipy, ze kterých číší rapperův zápal pro audiovizi (mj. využitý i v Netflix sérii Vince Staples show).

Přímému a klasickému sdělení převážně asistují dva druhy produkce, buďto klasická hip-hopová, robustní a temná, kde se základy oldschoolového boombapu potkávají s vlivy trapu a jinými moderními odnožemi žánru. V druhém případě Staples jde za vyšší mírou experimentu, kdy pracuje s méně ortodoxními rytmy a inspirací elektronickou hudbou od ebm až po house. Tuto stránku nejlépe odráží druhá deska Big Fish Theory. Klasičtější polohu pak zdárně kultivuje předposlední, dosud nejkonzistentnější Dark Times.

Cry Baby zaznamenává výraznější tvůrčí odklon. Staples snad i proto přešel od ověřeného, rapově soustředěného labelu Def Jam k autorsky přívětivějšímu Loma Vista. Výsledkem je dosud nejúdernější a nejrychlejší materiál, který kombinuje rockovovou náturu, punkovou divokost a rapovou nesmlouvavost. Bez oběti Staplesova charakteru si lze při poslechu vzpomenout na Rage Against the Machine, Public Enemy nebo rappery, kterým svůj produkční um propůjčil Rick Rubin.

První singl a úvodní skladba Blackberry Marmalade funguje jako úvod, který posluchače nasměruje a dá najevo, co může čekat od zbytku desky. Úderný riff, hutná basa a bryskní tempo nastiňují Staplesovi jasný mustr, ve kterém je ještě méně prostoru na okolky – rapper tak jde záměrně více po repetici a úsečnosti. Poselství namířené na policejní brutalitu a dění okolo jednotek ICE opět umocňuje silný videoklip zachycující pohled z první osoby střelce, jehož fatální destinací se stává americký diner.

Cry Baby pokračuje převážně v podobném duchu, punkově lazené tracky občas střídají jiné polohy, které více čerpají ze soulu či tradičnějších vod hip-hopu, kde si je Vince Staples více jistý. V nespoutanějších momentech naopak invence občas chybí – nosné motivy postrádají sílu a refrény sem tam tolik nenamotávají. Na bezmála čtyřicetiminutové ploše však deska nestíhá nudit. Zážitek z poslechu navíc prohlubuje živé vystoupení, kde rapper přehrává celou desku s kapelou, která do celku vnáší více špíny a rázu.

Vince Staples na Cry Baby umně nastavuje zrcadlo americkým elitám, aby akcentoval jejich nespravedlnost, pokřivenost a dětskou ubrečenost, která se často převléká za demagogii a populismus. K docílení údernosti si půjčuje z kytarových žánrů, bylo by však nefér počin označovat za „rap rock” – na to je autorský podpis dostatečně výrazný. A i když Staplesovi občas chybí nápad, tak spád, názor a odvaha desce upřít nelze.