VESLEMøY NARVESEN – Letting All Light Through

recenze jazz pop
mrkvivit
Hodnocení:
8

Romanticky melancholická pohlednice z Norska, která nezahltí, ale zároveň nabízí dost možností vychytávat drobné detaily a perličky.

Datum vydání: 16 leden 2026
Label: Jazzland Recordings
Ž
ánr: jazz/pop/alternativa
Délka: 40:25 

Norská, potažmo skandinávská, hudební scéna je unikátním prostorem pro tvůrce všech hudebních žánrů. Můžeme si zaspekulovat, jestli je to podnebím, severskou „náturou“ nebo štědrou státní podporou. Jisté je, že nepříliš zalidněný region nabízí nadstandardní množství mezinárodně relevantní hudby na škále od black metalu přes avantgardu a jazz až k popu.

Black metal a avantgardu pro tentokrát vynecháme a posvítíme si na opačné spektrum, kam můžeme zařadit Veslemøy Narvesen. Aktivní osmadvacetiletá multiinstrumentalistka (primárně hraje na bicí) a skladatelka stihla za svou kariéru už mnoho - v duchu tradičního klišé, že v Norsku hraje v různých projektech každý s každým. Mě zaujala její účast, jakožto bubenice, ve dvou diametrálně odlišných kapelách: moderně jazzovém, oceňovaném Kongle Trio a v indiepopové kapele Mall Girl. Kongle Trio produkuje minimalistickou, přísně disciplinovanou instrumentální „jazzárnu“ s důrazem na žánrové standardy, které se ale muzikanti nebojí trochu rozvolnit. Druhé jmenované trio se naopak věnuje rozevláté pop music (s přesahy do indie až punk rocku), kterou nad průměr pozvedá i variabilní rytmika Veslemøy Narvesen. Vřele doporučuju předloňské album Pure Love.

Někde na půli cesty, respektive na těžišti pomyslného trojúhelníku jazz - pop - moderní klasika, se nachází nedávno vydaná sólová deska Letting All Light Through. Narvesen navazuje na sólový debut We Don’t Imagine Anymore (2023), který je v porovnání s novinkou výrazněji ukotvený v jazzových mantinelech. Na letošním albu se autorka nebojí rozletět ještě dál a nebojím se tvrdit, že jí povedlo zdánlivě nesourodé složky perfektně vybalancovat. Jen pro jistotu: mluvíme-li v kontextu Letting All Light Through o popu, neměli bychom si představovat jeho globalizovanou mainstreamovou verzi, ale spíše sofistikovanější odnož scandi popu (zůstaneme-li striktně v Norsku, zmínil bych nejspíš generační souputnici Auroru Asknes, eventuelně vzdáleněji podobné a starší Röyksopp).

Na ploše cca čtyřiceti minut se přirozeně prolínají jazzová uměřenost i popově romantizující element, instrumentální disciplinovanost i emotivní melodika. Pro leckoho by se oscilování mezi těmito póly mohlo stát pastí, která by nevyhnutelně vedla do osidel laciného kýče, ale Veslemøy Narvesen se podařilo tohle nebezpečí ustát. Možná s osobní drobnou výtkou (povzdech nenapravitelného romantika), že rozum tady má nad srdcem přeci jen mírně navrch a drží emoce až příliš na opratích ve prospěch sofistikovaného celku.

Do konceptu alba nás zvolna uvede Prelude, což je jaksi filmově obrazotvorné romantizující intro s klavírním arpeggiem, které mi atmosférou připomíná Akvárium z Karnevalu zvířat Camille Saint-Saënse. Tenhle motiv se pak ještě vynoří v Interlude v syntezátorové modifikaci a nakonec i v titulní skladbě, kde je podpořen i vokálem a širší instrumentací. A v tomto orámovaném prostoru pak Narvesen buduje velmi pestrý kaleidoskop nálad a žánrových odboček.


V Mad Lovers s pěknou klouzavou melodií slidovaná kytara evokuje americanu. Následná Forgive and Forget nás díky subtilní práci smyčců přenese do teritoria romantizující „klasiky“ s lehkým názvukem severského folkloru. Během Adore konečně nastoupí i živé bicí (dosud to byly jen decentní elektronické rytmy) a původně konejšivá skladba zvolna graduje přes klasicizující Thread k neobvykle strukturované Hold Me Closer. Po krátkém připomenutí hlavního nosného motivu se dostaneme k nejdynamičtější pasáži alba v podobě dvojice Rules (nejdelší věc alba, s dramatickou výstavbou, kdy se kostra skladby zvolna obaluje tkáněmi melodií a nástrojů) a Treat Us Kinder (zde zaslechneme i ostřeji neafektovanou barytonovou kytaru, která na pár vteřin tvoří masivní zvukovou zeď). A pak zase sestupujeme z vrcholu dolů přes volnější melancholickou Past of Our Lives k výše zmíněné kratičké titulce a Epilogue.

Kompozičně je album vystavěno na víceméně symetrické dramaturgické křivce postupné gradace, opětovného zklidnění a opakováním onoho saint-saënsovského leitmotivu svádí k on repeat poslechu. Samozřejmostí je krystalicky čistý, konkrétní zvuk a perfektní náběry akustických nástrojů – to je vážně radost poslouchat! Elektronické a syntetické nástroje se do zvuku nenásilně a organicky vpíjejí a neruší. Doprovodnou kapelu Narvesen sestavila ze „starých známých“, kteří nahráli smyčce, flétny, syntezátory a doprovodné vokály. Vlastně jsou to spíše hosté, protože většinu nástrojů i vokálů si zařídila autorka sama. Vypíchl bych zejména výkon Nicolase Leitrø za kontrabasem a barytonovou kytarou. Jazzově/klasický background zúčastněných je slyšitelný i v tom, že se nic nemusí schovávat za hradbu efektů a zvukové mlhy. Prostě a doslovně: čistá práce.

Letting All Light Through není žádnou extra sofistikovanou posluchačskou výzvou. Naopak, je to uklidňující, zvukomalebná krajinka, která má tendenci konejšit a vyvolávat v podvědomí romantizující „cinematické“ obrazy. Kýč a disciplína se vykrývají a ve vzájemné tvůrčí symbióze servírují velmi příjemný, nepřeplácaný výsledek. Hudba, která nezahltí, ale zároveň nabízí dost možností vychytávat drobné detaily a perličky.


Vložit komentář

Zkus tohle