Už jen miniintrem „kurewstwo, Sodoma, Gomora“ na sebe poláci Upon the Altar řeknou to nejpodstatnější. Špinavý zemitý death metal, který stojí pevně rozkročen mezi death/grind syrovostí (naskočili mi bůhvíproč Impetigo) a warmetalovým běsněním. Z podobného ranku jsme si nedávno povídali v superlativech o Nexul a napadá mě ještě příměr ke stálici běsnícího metalu Diocletian.

Upon the Altar se určitě k obojímu dá přirovnat, ale s douškou, že jsou mnohem primitivnější a zejména oproti Diocletian mnohem pomalejší. Cokoli, co zavání komplexností, se v džungli nachrochtaného old school death metalu beznadějně ztrácí. Warmetalová sóla sice příjemně dráždí, ale nejsou v materiálu nijak zakotvena. Podladěná basa je v pořádku, ale její poněkud vlnité nazvučení (rozuměj, slyšíš ji jen, když je vlna nahoře a pak se zase ztratí v hučícím oceánu) nijaký hlubší smysl nemá.

Slušný dojem na mne udělal naechovaný vokál, který ryčí, krákorá i syčí s patřičnou nenávistí. Pomalejší, a tady bych snad opatrně řekl „propracovanější“ pasáže, jako je střed čtvrté Mortuus Est Rex mají dokonce docela dobrou atmosféru. Jenže pokud všechno k smrti utluče tupa tupa rytmus, který, jak je bohužel pro toto album charakteristické, nevede odnikud nikam a neústí v nic jiného, než další meziintro, je veškerá snaha marná. Totéž se dá říct o následující Blasphamare Absens Fides a s mírnými obměnami vlastně o každé písni alba. 36 minut tak sice rychle uplyne, ale často je to s kroucením hlavou, jak se dají taky písně poslepovat a čím vším se dají různě protáhnout.

Na jednu stranu oceňuji odvahu s takovým materiálem vylézt do světa. Určitě mě oslovil mnohem víc než klony Spectral Voice, které death metal začaly zaplavovat poslední roky. Na stranu druhou nemůžu jakkoli nad průměr vyhodnotit hudbu samotnou. O nějaké trvanlivosti vůbec nemůže být řeč, předpokládám, že samotnými tvůrci je album zamýšleno spíš jako takový jednorázový výron nenávisti. A věřím, že živě to dokonce může i slušně zafungovat.

Na desce Absid ab Ordine Luminis jsem si slušně ujel, ale obávám se, že aby Upon the Altar vstoupili do síně slávy retardované hudby vedle kolegů Xarzebaal, kde provždy vládne božstvo Abruptum, jim ještě dost chybí. S potěšením ale můžu konstatovat, že když se řekne Upon the Altar, vybavím si něco konkrétního a nejen šeď pěkně udělaného „produktu“, jak bohužel dnes začasté death metal vypadá. A za to i podprůměrnému materiálu připíšu průměrné hodnocení.