Datum vydání: 20. červen 2025
Label: Fire Records
Žánr: psychedelic rock, experimental, surf rock, indie

TFS, jinak též Tropical Fuck Storm, si mě celkem omotali kolem prstu svým debutem A Laughing Death in Meatspace. Ten zněl jak kdyby se parta odrostlejch surferů snažila vrátit ke svý náctiletý kapele, ale místo hraní pohodovejch koncertů bojovala s existenciální krizí středního věku.

Tropickej dub se neurvale míchal s ukvílenejma kytarama, všudypřítomnej vokál napůl řval a napůl deklamoval pokřivený příběhy a někde pod tím se klubal začátek deprese. To už bylo dobrejch osm let zpátky, během kterejch TFS rozhodně nelenili. Takřka každej rok sypou nový album, do toho několik splitek a epek, o novej materiál tedy rozhodně nouze není.

Přísný tempo, který by utavilo nejednu kapelu, se na TFS bohužel taky podepsalo. Jejich tvorba se od počátků zas tolik neposunula, nápady se na můj vkus až moc opakovaly, a tak mi ty jejich písničky začaly splývat. Když mi po pár letech přišel pořád nejlepší debut, tak jsem novinky přestal sledovat a vrátil se k nim až letos s Fairyland Codex. Odpočinek prospěl, během delší pauzy se pár změn nakupilo a i tam, kde TFS mastěj podobný nápady, mi to zase zní docela svěže.

Asi nejdůležitější změna je v celkovým vyznění desky. Tam, kde se dřív smutek nenápadně vkrádál, tam se mu teď dává plnej průchod. TFS se stále dokážou vybičovat do pocitově přetíženejch stavů, ale nejsilnější kusy na novince těží z tišších momentů rozčarování.

Krásnej příklad je titulní Fairyland Codex, dlouhej pohled do rozpálenýho sluníčka, který postupně vytlačuje život na okraj. Tatam je vůle bojovat nebo se aspoň vztekat, v hlase je cejtit odevzdání a naděje už se upíná jen k horečnejm snům. Dost možná nejsmutnější písnička, co jsem od TFS slyšel a určitě jedna z jejich nejlepších balad. Celkově intimnější kousky dostávaj víc prostoru a dohromady zaberou, když ne půlku, tak určitě aspoň třetinu desky.

Zbytek jsou takový tradiční TFS kousky, který fanoušky nepřekvapí, ale potěší. Když si melodický refrény sednou s rozervanou kytarovou prácí, jako třeba v Dunning Kruger’s Loser Cruise, tak se to poslouchá dobře. Jinde to trošku drhne, ať už kvůli slabším nápadům nebo kostrbatýmu skládání. Zejména v druhý půlce bojuju o to udržet pozornost, která se plně vrací až se závěrečnou Moscovium. V tomhle se TFS nezměnili. Některý skladby tě smetou, u jinejch máš pocit nedodělků, který by potřebovaly ještě nějakej čas dozrát. Chtělo by to víc stříhat, míň plodit.