Datum vydání: 10. duben 2025
Label: DIY
Žánr: heavy rock, stadium rock

Krakovští Taraban započali svou cestu v roce 2013 jako dřevní blues/hardrockové trio. V tomto žánru natočili dvě EP Taraban (2015) a Valkyrie Eleison (2016). Muzikanti se projevili jako zdatní studenti žánru a už tehdy bylo dobře slyšet, že mají smysl pro dobře napsanou skladbu.

První žánrový veletoč nastal v roce 2019, kdy vydali dlouhohrající debut How the East Was Lost. Syrový zvuk prvních nahrávek doznal značného zjemnění, blues rock se z rukopisu kapely odporoučel a nahradila ho reinkarnovaná sedmdesátková psychedelie ve stylu, dejme tomu, takových raných Tame Impala včetně androgynního vokálu. Na rozdíl od Australanů jim ale přeci jenom zůstalo v krvi trochu víc hard rocku, respektive stoner rocku. Zároveň se Poláci zlepšili i v komponování a aranžování.

O šest let později tu máme další výraznou obrátku. Taraban stylově poskočili ze sedmdesátek o další dekádu a vyměnili zadumanou psychedelii za živelný indie rock přelomu osmdesátých a devadesátých let. Se změnou hudebního směrování přišla i změna v sestavě. Kytaristu Macieje Trojanowskeho nahradil Daniel Kessler – už na první poslech o něco vyhranější a techničtější. Otěže kapely nadále pevně třímá bubeník Kris Gonda (krom bicích nahrál na novinku i syntezátory a je i producentem nahrávky i příjemcem financí za merch – zjištěno při bezhotovostní platbě na koncertě :)). Basu a vokály nadále obstarává výrazný frontman Daniel Suder. Otázkou je, nakolik nutná byla i změna image od normálního looku k podivnému vikinsko-rytířsko-kovbojsko-veksláckému výzoru z klipu Die in Peace. Mimochodem, ten klip je opravdu bizár, který se mi dosud nepodařilo dešifrovat. Rád bych věřil, že to není jen samoúčelná nahodilá pitomost.

Soundtrackem k pomyslnému novému startu je čerstvé pětipísňové EP (kapitálkami uváděné) OATH. Na necelých třiadvaceti minutách nám Taraban předestírají svůj nový pohled na věc.

Otevírák The Oath začíná bez okolků chytlavě udělaným riffem a hned je jasné, že půjde o přímočarou skladbu s hitovým potenciálem i několika změnami tempa. Taraban v rámci větší přístupnosti a zhuštění materiálu také zkrátili stopáž skladeb, takže už se nedočkáme desetiminutových psychedelických jamů, ale průměrně pětiminutových rock’n’rollů. Dvojka Roxxxane je stadionový rock à la osmdesátky v Americe. Kytary jsou sice i nadále dominantou zvuku, ale velký prostor dostanou i klávesy. Bohužel někdy s poněkud kolotočářským zvukovým rejstříkem. Jako třeba v asi největší hitovce minialba Country Song, kterou ozvláštní sólo na banjo a je rovněž opatřená ulítlým videoklipem. Ta je jako stvořená k živému hraní před pořádným kotlem. 

Najde se tu ovšem i semibalada Die in Peace s hodně zajímavou posmutnělou melodickou linkou v refrénu a mírovým přáním směrem k východním sousedům polských muzikantů. Závěr EP zastává Wilde Hunt protkaná kytarovými výšivkami a solidní nosnou melodií. Fyzické CD vydání oproti digitálnímu obsahuje navíc ještě The Oath v odlišném mixu od JB Van Der Wala. Tahle verze se mi pohříchu pozdává víc než originál – je delší a opatřená trochu rozostřenějším zvukem a víc odkazuje k původnímu, mně bližšímu žánrovému zaměření kapely.

Taraban se odhodlali k radikálnímu, riskantnímu kroku, který se může i nemusí vyplatit. Osobně jsem byl spíš fanoušek debutové desky. Současná rozjuchaná tvář kapely mi něčím nedefinovatelným vadí, byť formálně a technicky je všechno v pořádku. Produkci ani songwritingu není moc co vytknout, je to chytlavé, dobře to leze do uší (až na místy trochu moc polskou angličtinu), ale jak jsem psal v reportu z koncertu – je to jaksi moc chtěné a silou tlačené. Nicméně své publikum by si noví Tarabani najít mohli.