Opavští atmosférici Sacrist nejsou na scéně, co do data vzniku, žádnými nováčky. Mají na kontě již lecjaké to cd (dokonce zde jedno opěvované) a hnedle na začátek uvedu, ne že se to na muzice neprojevuje, ale že se na této desce nevyrovnali s některými problémy nováčky provázejícími.
Tím neříkám, že deska je špatná. V žádném případě. Jen jako celek místy působí trochu nedomyšleně, nedodělaně (bicí by zasloužily větší variability, jsou hodně stejné, ojediněle by zasloužily i maličko srovnat a lepší zvuk by rozhodněSubstance of Illusion místy působí trochu nedomyšleně, nedodělaně a v záplavě všech atmo a dark (black) metalů by zapadla. Působí moc paternově, někdy vzorcově, chtělo by to více překvapení a dramatičnosti nebo využít ještě dalších výraziv, která tento žánr nabízí, tak jak to udělali třeba v Anabiosy nebo Vision, kde upouští od blackových brusek a melodění, klasičtějších rifů a skladby rytmicky a hlavně dějově více rozvíjejí, využívají jiné kytarové/klavesové linky/vyhrávky a více pracují s atmosférou.zasloužily činely, trochu syčí; jinak je zvuk ucházející) a v záplavě všech atmo a dark (black) metalů by zapadla. Album jako celek je ale vyrovnané. Nevím však, zda je to klad, protože se nedá ani říci, která skladba by nějak výrazněji nad ostatní vyčnívala. Všechny jsou si totiž moc podobné. V každé je sice nějaký pěkný motiv, ale song jako celek ne vždy po celou dobu udrží posluchačovu pozornost. Vyložená nuda to ale není, to nikoli, a pak také nejsem „potapěč“, a tak nahrávce dávám několix šanci až nakonec na její obhajobu musím uvést, že průběhem alba - asi hlavně od druhé třetiny od povedeného intermeza Circle Inside - Sacrist zmíněné vyvrací, protože postupem alba je nahrávka stále semktnutější a barvitější.
Jsou to kusy, kde kapela více pracuje s jasnějšími výrazivy než po celou délku jednotlivých songů/alba. V nich Sacrist výrazněji upouští od blackových brusek a melodění, klasičtějších „brm brm“ rifů a skladby rytmicky a hlavně dějově více rozvíjejí, využívají jiné kytarové/klavesové linky/vyhrávky, více pracují s atmosférou, ale i tak mi to na celou desku ještě přijde nedostatečné. Jistá sterilnost (hlavně rytmická, jak už jsem uvedl výše) totiž provází většinu skladeb, a to je asi největším zádrhelem. Kapela se tak potácí na pomezí vlastních iluzí, z kterých ne a ne vystoupit, topí se ve vlastní substanci a způsobu, jak skládá, z čehož by u někoho místy mohlo dojít až k odzívnutí, ačkoli jsou zde místa, která jsou moc hezky zaranžována (třeba refrén Voices and Darkness).
Celkově Sacrist působí moc paternově, někdy vzorcově, chtělo by to více překvapení a dramatičnosti nebo využít ještě dalších výraziv (i vokálních), která tento žánr nabízí, tak jak to udělali třeba v Anabiosy nebo Vision. Pěkně se ale poslouchá třeba The Garden s citem zaaranžovanými klávesami, nebo Resurrection a díky zvratu v závěru skladby i My Way. Však když hrajete (nebo chcete hrát) atmosférický metal (prakticky nevyhraněný hudební směr), ne black, death, heavy, gotiku, ale atmosférický metal, můžete si dovolit prakticky cokoli. Tvoříte příběh, nějakou story, která má svůj původ a také někde končí, což mi u Sacrist leckdy chybí. Někdy to totiž působí, že kluci vynechají (nebo ošálí) jednu z částí příběhu, který by měl tvořit úvod, samotný příběh s nějakými těmi odbočkami a cestičkami okolo a samozřejmě finální vyústění. Substance of Illusion chybí celkový spád, ne snad, že by Sacrist neuměli udělat píseň, ale celému albu chybí jakýsi rajc, který by vás dráždil a nutil se k desce nadále vracet s pokušením odhalovat něco, co vám uniklo, protože již tak nějak víte, že po těch několika posleších jste na nahrávce vlastně objevili vše a to dál neláká. Chybí tedy hloubka?
Nevím. Substance of Illusion je prostě jen další deskou (připomíná mi

starší Satyricon nebo snad i naše Immortal Tears – hrají ještě? -; viz. jejich společná akce), která sice stojí za vyslechnutí, ale není třeba ji vlastnit, protože tak, jak to Sacrist dělají, tak již bylo vyřčeno vše. Neplní totiž dál účel něčeho tajemného, něčeho, co je na tomto žánru přitahujícího a nečeho, co by po poslechu zůstalo naprosto nesmazatelně v hlavě. A tak… asi není třeba jí doplňovat sbírku, protože přesně tato alba časem - ne snad pro svou nekvalitu, ale nevýraznost a průměrnost - končí jako sirotci v bazáčích a podobných odkládacích zařízeních.