Datum vydání: 31. říjen 2023
Vydali: vlastní vydání
Žánr: mathcore

Na starém kontinentě je kapel, které uctívají žánr zvaný mathcore, oproti jiným stylům jako šafránu, a tak mám vždycky radost, když se objeví někdo, kdo tenhle náročný styl dokáže překousat a vyplivnout v opravdu kvalitní podobě. Oddism se podle mého názoru do této vybrané skupiny směle řadí.

Kluci z Lille nikdy nebyli příznivci dlouhých nahrávek – po dvou EP se konečně rozhodli vydat svůj debut jako plnohodnotnou desku. Ne že by 21 minut a 1 vteřina byla nějak úctyhodná délka, ale vzhledem k intenzitě, která je do těchto minut natlačená, je útok na nervovou soustavu i tak naprosto zdrcující.

Při poslechu With The White Tiger má člověk pocit, jako by ho někdo chytil za ruku a mlátil s ním hlava nehlava o zem – něco jako v kreslených pohádkách o Tomovi a Jerrym, akorát místo myšáka je tygr a na místě Toma jste vy sami. Mathcore ve své nejryzejší podobě. Tvrdý, rozsekaný, technicky našlapaný.

Riffy lítají kolem uší jako šrapnely, rytmus se neustále bortí a přeskakuje, ale pořád máte pocit, že to všechno někam směřuje. Nejde jen o bezduché předvádění, kolik not dokážete odehrát za vteřinu – Oddism přesně vědí, jak pracovat s napětím, kdy ztišit, kdy zaútočit. Mají cit pro kontrast, pro výstavbu skladeb a hlavně pro emocionální sílu. Každá pasáž má svůj účel, každý výbuch hněvu dává smysl.

Možná to zní nadneseně, ale všechno tady skutečně drží pohromadě v dokonale funkčním celku. V některých pasážích mohou Oddism připomenout průkopníky žánru The Dillinger Escape Plan – tam, kde „Dilliny“ tlačí na pilu, však Oddism přidávají další emocionální vrstvu, která útočí na vaše nejhlubší svědomí (pokud nějaké máte). V jiných momentech, díky nepravidelnosti a sekání riffů, mohou evokovat thall ikonu Vildhjarta – tady je ale všechno syrovější, přímočařejší, jde se až na dřeň.

Textově jde o konceptuální výpověď o ekologické krizi, o vyčerpání planety a o tom, co po nás zůstane, když všechno spálíme a vytěžíme. Je to jakási sonická ekozpověď – špinavá, syrová a bolestivá. Takže i v textech je všechno v pořádku, a i tady se klade důraz na smysl a výpovědní hodnotu.

Zvukově je album neuvěřitelně vyspělé. Produkce krásně odkrývá jednotlivé detaily, ale zároveň dává vyniknout každé změně rytmu, každé vrstvě, každému breakdownu i těm tichým momentům, kde se všechno rozplyne téměř v ambientní hluk. Pro úplnost je třeba zmínit, že v jedné skladbě hostuje i Chad Kapper z disonantní bordel party Frontierer – a to je samo o sobě známka kvality.

Suma sumárum – tahle deska tě nechce bavit. Nechce se ti zalíbit. Chce tě zasáhnout. A když jí to dovolíš, vezme tě na smrtící jízdu, která po sobě, když skončí, nechá chvíli ticho. Ne proto, že bys nevěděl, co si pustit dál, ale protože budeš chtít jen sedět a nechat to v sobě doznít.

PS: Přihřeju si polívčičku – jednak sem hodím novou skladbu Machina Ex Deo, která potvrzuje, jak Francouzi zrají, a jednak zmíním, že Oddism budou jednou z kapel, které se představí na Týneckém Mazci 2025. A pokud jim to naživo šlape stejně jako na desce, čeká nás zážitek, na který se bude vzpomínat ještě dlouho. Minimálně do dalšího ročníku.