Datum vydání: 11. duben 2025
Vydali: Prophecy Productions
Žánr: gothic metal, black metal, progressive hard rock

Již třetí inkarnace norských pionýrů metalové avantgardy přichází v pořadí se sedmým albem a při jeho poslechu se jednomu vybaví zaklikacená cesta, kterou tahle zajímavá parta ušla od kultovního debutu Heart of the Ages. Uhrančivý black metal se přetavil v doomem načichlé Omnio, vybublal v naprosto originální opus Strange in Stereo, aby se kapela na sedmnáct let odmlčela.

V roce 2016 došlo ovšem ke zmrtvýchvstání a překvapivé vydání alba Pure, s nímž jsme In the Woods… přivítali i na zadní stage Brutal Assaultu. Hudba už byla poněkud odlišná, nicméně se do kapely pod taktovkou bicmana Anderse Kobro vrátili bratři Botteri z Green Carnation, kteří byli přirozenými předchůdci i následovníky ITW. Mikrofon, basu a klávesy okupoval výborný James Fogarty. Album vyznělo spíše jako progressive doom a po black metalu nebylo ani stopy.

O dva roky později vyšla deska Cease the Day v podobném duchu, avšak již bez kytaristů Christiana a Christophera Botteri, které nahradili Bernt Sørensen a Kåre André Sletteberg. Ti působí v kapele dodnes s tím, že na předposledním opusu Diversum došlo k angažmá nového vokalisty, jímž se stal Bjernt Fjellestad. A tak bylo završeno třetí vtělení kapely z jihonorského Kristiansandu.

Stala se tedy řadovka s pořadovým číslem 7 pro In the Woods… šťastným počinem? Řekl bych, že ano, i když by možná mohli pokračovat pod jiným názvem, jakkoliv setrvání pod osvědčenou značkou rozumím. Album Otra, nazvané podle norské řeky tekoucí ze severu na jih, není vůbec špatné a představuje kapelu jako těleso oscilující mezi vyloženě melodickou záležitostí penetrovanou black metalem v jeho krotší podobě.

Obdobně jako na Diversum oplývá Otra chytlavými epickými heavy refrény, které ale nepůsobí ordinérně a vlezle, spíš tak nějak vypravěčsky. Polohy Fjellestadova hlasu často koketují až s hard rockem načichlým baladickým projevem. Je to vokál, co nahrávce vévodí, co si zapamatujete, a co vám v hlavě především z toho všeho zůstane. V určitém ohledu mi na mysl přichází melodika finských Barren Earth, klidně i majestátnost The Gathering.

Právě v kontrastu se zpěvnými refrény obvykle nastupuje blacková poloha s uřvaným vokálem a živelnější stránkou současné tvorby “lesníků”. To je trochu kámen úrazu, protože tohle schéma se průběžně stále opakuje a s postupující stopáží už nepřináší ten atak, co zpočátku.

Ačkoliv je na Otra mnohem víc black metalu, než nabízí předchůdce Diversum, jedná se v zásadě o velmi soft verzi. Černota se projevuje především v kytarových tremolech dvojice Sletteberg/Sørensen. V tom jediném by si člověk mohl vzpomenout na jeden z typických atributů alb dob minulých, třeba z Omnio. Decentní práci vykazují klávesy, které album prostupují spíše účelně, než že by vyčnívaly.

Úvodní osm a půl minutová skladba The Things You Shouldn´t Know předznamenává to, co uslyšíme na celém albu. Kombinovaný přístup střídání harmonických pasáží a BM postupů ve středním tempu funguje i v dalších válech hlavně pro jednoduché, ale precizně zkomponované melodie. Občas kromě ječáku zazní i growl jako v progresivnější The Kiss and the Lie nebo videosinglu A Misrepresentation of I. Let Me Sing začne nadějným práchnivým keyboardem a úvodním riffem jak od Satyricon, ale okamžitě dojde k zjemňující vokální lince. Come Ye Sinners bude asi nejtvrdší skladba, kde je možná o promile více BM než rocku, ale možná taky ne. Sedmá a závěrečná The Wandering Deity opět shrnuje vše slyšené, aniž by šlo o nutnou vatu.

In the Woods…s Otra vstoupili do volně plynoucí řeky, kde se to hezké a příjemné kalí černou špínou, avšak nepříliš divokou, spíše působící jako extrapolace a věčný kontrast vnější přírody a lidského nitra. Album definuje novou kapitolu ve směřování pětice, ačkoliv mnohé již bylo naznačeno dříve. Kdo ocení pečlivě vystavěné atmosféry s podmanivými melodiemi, kvalitní muzikantskou práci Norů a metal snoubící se s rockem, ten je na správné adrese.