Datum vydání: 17. květen 2024
Vydali: Nuclear Blast
Žánr: death metal

Old-school death metal revival? Fenomén, který v posledních letech usměrňuje zvuk desítek  kapel. Řezavý zvuk kytar starého Švédska, valivá tempa Bolt Thrower či jednoduchost Obituary, toť atributy, které se do moderního zvuku občas otiskují, jindy inspirují, často vykrádají.

Arizonští Gatecreeper patří mezi přední následovníky zmíněného trendu, po boku Black Breath či Fuming Mouth však působí semknutěji, věrohodněji, snad i originálněji. Z pětice vyvěrá žánrová odevzdanost, ale i jakási lehkost příznačná pro americký devadesátkový death metal. Žádná póza, žádná velká filosofie. Stačí triko oblíbené kapely a zápal pro řemeslo. Důkazem budiž videoklip k singlu The Black Curtain, ve kterém ožívá atmosféra někdejšího Headbangers Ball.

Do sudobého charakteru ale musela kapela dorůst. Debut Sonoran Depravation představuje poměrně tuctovou deathmetalovou nahrávku, která si místy pomáhá rázem powerviolence. Druhá Deserted zpomalila, striktněji najela na pravidla švédské školy s riffy na styl Bolt Thrower, které přemostila do schůdnějších, snadno poslouchatelnějších kompozic.

Dark superstition jde s přijatelností ještě o krok dále. Novinka se po delší dobu stopáže poslouchá tařka jako death metal zavěšený na hardrockové až arena-rockové postupy, nechybí přitom hutnost,  ryzost a cit pro nosný riff, který funguje zejména v momentech, kdy se spoléhá na střední tempo. Známku pravosti představují mohutné „UGHs“ z hrdla Chase Masona.

Slabiny tak Gatecreeper odhalují hlavně ve dvou případech. Při zrychlení se míra památnosti redukuje. Ve snaze o monumentalitu se pak občas chodí na samotnou hranu inspirace – tam, kde vliv přepadává do kopírování, nejzřetelněji v The Black Curtain a Tears Fall from the Sky s kytarovými aranžemi a dynamikou na styl Paradise Lost.

Obliba Dark Superstition se bude odvíjet od postoje, který posluchač zastává nejen k death metalu, ale i metalu jako takovému. Gatecreeper lze snadno sestřelit za neoriginalitu, která nyní navíc nabírá na přístupnosti a jednoduchosti. Kapele však nelze upřít cit: vytříbený přístup k řemeslu. Skoro vše na desce odsýpá, riff se zarývá, případný refrén se honosí nosností. Kloubení přijatelného s abrazivním funguje bez přílišného obětování žánrové pravosti.