Datum vydání: 4. duben 2025
Label: Decoherence Records / Totally Cringe Unlimited
Žánr: experimental rock, avant pop, no wave, noise rock

Jak to dopadne, když se muzikanti, co běžně hrajou úchylnosti, rozhodnou natočit popovou nahrávku? Nestává se to tak často, ale na první dobrou mě napadaj dva příklady.

Může to bejt čistá recese, jako v případě něžného Picnic of Love od Anal Cunt, anebo vážnej pokus o natočení přístupný desky, aniž by autor zapomněl na svoje každodenní choutky, jak to udělal Mike Patton s Peeping Tom (nedávno se mi pod ruku dostal novej výlisek vinylu, a tahle deska fakt nestárne!).

Cringe Fantasy si rozpustile vyšlapujou po cestičkách, který vyšlapal právě Patton. Je to parta muzikantů, která vyrostla na divnejch mutacích rock’n’rollu z labelů jako Skin Graft nebo Decoherence Records. Ve vlastních kapelách (mimojiné Microwaves, Lovely Little Girls, Tijuana Hercules) hlavně týraj uši posluchačů, a když už se jim pod ruku dostane pěkná melodie, tak zřídka zůstane bez poskvrny. Ale pod popraskanou, umaštěnou omítkou prosvítaj chytlavý momenty, a tak nápad hrát popinu tolik nepřekvapí. Chápu to spíš jako otevření dveří do světa provinilejch potěšení.

Peeping Tom nezmiňuju jen tak náhodou, protože Cringe Fantasy na to jdou hodně podobně. S trochou nadsázky platí, že co písnička, to žánr, a tomu odpovídá i objemnej výčet hostovaček - aspoň jeden host na kus, a občas i dva nebo tři. Jasně, nejsou tu žádný superstars, ale u fanoušků noiserockovejch poťouchlostí z Ameriky se zapisujou body: lidi z Yowie/Terms, Cheer Accident, Chaser nebo třeba Bobby Conn, to je v určitejch (pravda, velmi úzkejch) kruzích kulturní smetánka.

Na prvním letošním epku suše nazvaným Pop Music se tučně podepsala hostovačka kytaristy Yowie. Chytlavý melodie tu rostou z nervních rockovejch základů, jak když silný stonky kvítí trčej z rozechvělejch stébel trávy. Pokud tohle má být pop, tak je to těsně před psychickým zhroucením autora na koňský dávce medikací. Poslouchá se to ale pěkně, těch deset minutek uteče jako voda. Potěší zejména návykovej refrén na úvod, přísně melodickej ženskej zpěv veprostřed a pavoučí kytary na závěr.

Druhý epko Praying Gets Us Nowhere je žánrově výrazně otevřenější. Začátek staví na melodiích čerpajících z blízkýho východu. Nejdřív se na sluníčku vyhřívaj v hypnotickejch chuchvalcích, pak rostou do takřka stadiónovýho refrénu, kterej se zasekne hluboko v hlavě. Druhá věc má takovou temnější dubby-reagge náladu, vzpomeneš si na detektivky ze zakouřenejch barů z pera Dog Fashion Disco. Trojka míchá popový melodrama se slizkým rock’n’rollem a stírá přitom hranice mezi vlezlostí a dekadencí. A tak bych mohl pokračovat.

Je to křiklavá směs, která svojí odvázaností baví, a k rádiu má kupodivu blíž než Pop Music. Na druhou stranu může být trochu těžší strávit, protože přísad je hodně a sem tam si nesednou v ideálním poměru.