Datum vydání: 13. únor 2026
Vydali: Epitaph Records
Žánr: hardcore, hardcore punk, mathcore
Délka: 31:10

Dlouho předlouho bylo kolem Converge ticho. Když se pomine rozporuplně přijatá kooperace s Chelsea Wolfe v podobě desky Bloodmoon: I, dělí je od regulérní řadovky úctyhodných devět let, což je na poměry kapely poměrně dlouhá doba (a 5 let od Bloodmoon).

Rozhodně se ale nedá mluvit o tom, že by borci neměli do čeho píchnout. Naplno jeli vedlejší projekty, např. Ben Koller s Mutoid Man, Nate Newton s Old Man Gloom a Kurt Ballou je věčně zavřený ve své produkci. A Converge samozřejmě nezanedbávali živé hraní. U nás byli pravidelně viděni zejména na Brutal Assaultu a za ty roky se vůbec plně etablovali z undergroundových klubů na velká pódia a stali se jejich stálicí.

Přelomové desky ze začátku milénia jako Jane Doe  (už 25 let!!!), You Fail Me a No Heros jsou definitivní milníky nejen jejich diskografie ale i žánru a spolehlivě odolávají zubu času. Ostatně pohled na diskografii Converge je úctyhodný a kasu ruinující. S postupujícím časem a větší popularitou dokázali svojí hudbu vybalancovat jak pro „potřeby“ širšího publika, tak zároveň pořád stát v ug kořenech. Našli si cestu a jako jedni z mála z vlny z nultých let (budiž věčná sláva Rise And Fall, 108 nebo Cursed) fungují stále.

Poslední dvě řadovky All We Love We Leave Behind a The Dusk in Us jsou na poměry kapely až moc „koncepční“, rozmáchlé, „velké“, pro Converge se mnohdy využíval termín opus. Únorová novinka je jasným otočením kormidlem. Záměrně nechci tvrdit zpět nebo jinam, protože to jsou pořád ti samí Converge tak, jak je známe, přesto aktuální materiál má blíže k období Jane Doe, zato ale s naprosto drtícím, aktuálním zvukem, který nebere zajatce.

Z celé té masy nejvíc hraje basa Natea Newtona a je úžasné poslouchat, jaké drobné linky dokáže vyprodukovat na tak malém prostoru, a samozřejmě neurvalost zpěvu Bannona. Ten je na novince dost možná „nejčistější“ za poslední léta. Tahle poloha pak bravurně kontrastuje a doplňuje jeho charakteristicky, slušně řečeno neurotický, rozpoznatelný řev.

Love is Not Enough je nejkratší deska kapely a mezi úvodní, titulní skladbu a závěrečnou hymnu We Were Never the Same vtěsnali vlastně všechno, co od nich známe. Tentokrát ale bez žádného patosu, žádné budování atmosféry, žádné dlouhé tahanice, byť v Amon Amok se samozřejmě skvěle zabahní. Hudba je svěží (sic!) a díky všudypřítomné neurvalé agresivitě nezastavitelně odsýpá, a než si člověk najde nějakou linku, je skladba fuč.

Jednotlivé skladby jsou opravdu písničky, žádné bezhlavé sonické střídání temp za každým veršem – ok, Distract and Divide hraje poctivého math/chaos svrška, ale po jednadevadesáti vteřinách přeskakuje jehla o track dál. Určitě se dá říct, že nejúčinnější jsou právě ty punkové švihy, které přece jen vládnou první patnáctiminutovce a po letech hudbu kapely znatelně osvěžují. Ve druhé části Converge přece jen zvolní, aby trochu pocuchali nervy a svědomí, např. v tísnivé Gilded Cage a bez evokování nostalgie album ukončují již zmíněnou We Were Never the Same.

Tohle vše na prostoru třiceti minut (repeat není problém 2x za sebou) a zabalené do zvuku, který může půlka metalu jenom závidět. Práce Kurta Balloua je tu opět bezchybná a dodává bez přehánění jednu z nejlepších hardcore nahrávek posledních let. Od borců, kteří věkově atakují padesátku a jsou na scéně něco přes třicet let, je to respektu hodný výkon.

Není pochyb, že letošní Obscene Extreme s jejich účastí čekají velké věci. Předtím ale v červnu ještě přijde Bzukot bolesti, Converge jde karta a předkládají jenom trumfy.