Datum vydání: 13. června 2025
Label: Transcending Obscurity Records
Žánr: death metal, grind, jazz grind

Dělat tady promo kapele z Ruska se mi příčí, ale tahle deska je fakt úlet, který stojí za zmínění. Kvintet z města Perm (schválně si najděte, kde to je) namixoval krásně masakrující směs death metalu, grindu a jazzových kejklí, která, věřím, žádného milovníka extrémní metalové avantgardy nenechá chladným.

Na albu Subnormal Dives (třetím v pořadí) dominuje poctivý deathgrindový tlak, nicméně do popředí se dost často dostává basa anebo saxofon, které svými výpady hází dojem více avantgardním směrem. Nářez tak nepůsobí jako klasický tech death, byť technika, resp. pidliky nechybí, ale spíš jako dosti šílený experiment.

Co je však na třaskavé směsi nejzajímavější, je její soudržnost. Kapela dokázala ten blázinec jak instrumentálně, tak zvukově ukočírovat, aniž by se objevoval pocit amatérské nepatřičnosti či chaosu. Naopak, hoši i ve velké rychlosti manévrují s lehkostí a kvalitou. Ultra rychlé sypačky s krásně vytaženým plechovým šroťákem sedí naprosto přesně a dávají tak songům super energii, která ale neubývá ani ve freejazzových momentech, kdy saxofon kvílí a rytmika je komplikovanější.

Zkušený metalista samozřejmě ví, že podobných crazy šíleností existuje hodně, z těch známějších můžeme vzpomenout třeba Fantomas anebo první alba The Tony Danza Tapdance Extravaganza, případně Psyopus nebo Diskord. Proti těmto jsou však ByoNoiseGenerator tvrdší, rychlejší a v neposlední řadě zní mnohem více kompaktně. Jsou více grindcore. Jsou mnohem větší šrumec. V některých momentech jsem si vzpomenul na Archspire, ti jsou ale proti tomu víc seriózní death metal. Rusové většinu času též drtí nekompromisní death/grind fofry, nicméně prvky jazzu a avantgardy jsou natolik výrazné, že kapela daný žánr přerůstá.

Na Subnormal Dives mě baví, že je to extrém, který však není utlučený monotónní nonstop sbíječkou. Hudba se vždy ve správný čas transformuje tím stylem, že z rychlosti přeskočí do hravějšího rytmu, aby ovšem vzápětí znovu udeřila. Rychlé sypanice tak střídají různé pískačky, vrzačky, stopky či úpění saxofonu a jiné blbiny, které dělají průplach zábavný.

Na ploše sporých 23 minut (myslím, že i při daném žánru by album sneslo delší stopáž) se kapele podařilo udržet příjemně ucelenou flow, což spolu s příjemně hutným zvukem má za následek, že hudba je navzdory formě v pohodě poslouchatelná. Netvrdím, že jde o nějak hodnotné či přelomové umělecké dílo, ve finále z toho cítím hodně recesi a snahu si hudebně zablbnout, na druhou stranu jde o nadmíru povedený šprým, což je třeba samozřejmě náležitě ocenit.