Svět, ve kterém je hlavním hnacím motorem chamtivost, nenasytnost a pokrytectví. A mrakodrap jako jeho symbol - symbol kapitalismu, z něhož je jediným možným únikem sebevražda. Ne náhodou stojí na kreslené obálce Forward Into Regression na střeše výškové budovy člověk o velikosti červa. Teď spatřilo světlo světa Remain Dystopian. Jméno a obal novinkové desky Maruty hovoří jasným jazykem. Nic se nezměnilo, ba naopak. Zhoršilo. Z domů zůstaly už jen trosky.

Vítejte ve světě Maruty. Levicoví zvrhlíci nám do třetice všeho hrozného dávají zakusit, jak to v takovém světě vypadá po hudební stránce. Dystopická témata hrála už od počátků grindcoru velkou roli, Maruta jejich negativní dopad dokáže podtrhnout svou ultradisharmonickou produkcí. Na Remain Dystopain je totiž vyhrocené úplně všechno. Vypětí je po dobu trvání celé desky tak šílené, že po skončení 27 minut dlouhého běsnění si člověk připadá jako po lobotomii vrtačkou.

Při prvních posleších má člověk pocit, že kytara je stále o krok napřed před bicími Dannyho Morrise, který se je marně snaží dohnat. Hlavní mozek kapely, Eduardo Borja, se musel dočista zbláznit. Remain Dystopian je ze všech výtvorů Maruty určitě nejrychlejší a podle toho vypadá i délka skladeb. Pouze dva kusy, Submergence aka Barren Oceans of Infinity (4:08) a Return to Zero (2:57), jsou jakžtakž pomalé, ale oddych to není. Nervní rozklady, kytarové divnohmaty, neustávající řada tritónů, a do toho všeho vřískající šílenec Mitchell Luna. To je konstanta Remain Dystopian.

Problém je v tom, kdo to má vydržet. Punkové základy z debutu In Narcosis vymizely stejně jako sírou načichlé kanonády made by Hate Eternal. Na letošním záseku hrají prim až mathcorově laděné zvraty, přičemž nejlepší momenty dosahují kvůli zběsilému tempu jen několika sekund. Celé to zní, jako kdyby Malignancy chtěli znovu nahrát Calculating Infinity, ale v grindcorovém balení. Platí tady naprostý zákaz melodií a zpomaluje se jen proto, aby se mohlo déle sypat.

Luna opět předvádí vokál rozpolcený do hlubokého murmuru a vřískotu raněné zvěře. Je tak autentický, že má posluchač pocit, jako kdyby měl na nohou přivázanou rozžhavenou žehličku. Tentokrát si přizval dvě posily. Ve Stride Endlessly Through Scorched Earth mu sekunduje Tomas Lindberg (At The Gates) a o dvě skladby později se v Erode objeví J. R. Hayes z Pig Destroyer.

Maruta si svou verzi extrému vypiplala do posledního puntíku. Dojem zprvu kazí plastový sound, ale ten časem srovná ničivá síla kapely. Mám pocit, že limity posunula a dál už to moc nepůjde. A jestli ano, tak si to raději ani nechci představit.