Disclaimer: Úvodní informace je možné bez potíží dohledat na internetu.

Vicotnik trpí megalománií, přesněji řečeno, trpí jí jeho skladby a posluchači. Pokud Supervillain Outcast doplatilo na mnoho příliš podobných skladeb, A Umbra Omega se naopak vyznačuje rozmáchlou nekonzistencí, neschopností uzavřít skladbu samu do sebe, proměnit neustálý přesun v opravdový vývoj kompozice. Skladatel, kytarista, basák a zřejmě také bubeník na půl úvazku Vicotnik měl prý pro novou nahrávku DHG připraveno snad dvacet kusů, ale ve snaze odstřihnout se od minulosti je zničil a začal nanovo. Je diskutabilní, jestli byl tento pokus úspěšný, je však téměř jisté, že z nápadů rozpracovaných do pěti skladeb by se dvacet i více songů dalo stvořit bez násilí. Bohužel, zdaleka ne všechny by byly poslouchatelné. Přes ohromné množství nápadů tak na desce chybí track, který by byl od začátku do konce skvělý.

Co se výrazových prostředků týče, snaha o reformu se nezdařila. Nové struktury jsou totiž vyplněny převážně starým materiálem. Supervillain Outcast jakoby neexistoval, zato riffů z vrcholných 666/Satanic Art se najde požehnaně. Pokud Aldrahn zpívá „there’s a place called reality“ a riff silně upomene na zásadní Traces of Reality, dá se to brát jako aluze, na řadě jiných míst ale taková možnost není. Až příliš mnoho blackových pasáží jako by jen lehce upravilo riffy staré patnáct let, přičemž tyto změny jim ubírají na expresivitě. Mnohem zajímavější je Vicotnikovo navázání na Ved Buens Ende. Především má celková atmosféra mnohem blíže k podivnosti a melancholii Written in Waters než k démonické ironii 666, což je dáno skutečností, že spíš než blackovými riffy vyplňuje Vicotnik skladby právě jemnou, přemýšlivou kytarou a překrásnou basou. Tu u VBE obsluhoval Skoll (v současnosti vytížený v pozici Darth Vadera u Arcturus), ale Vicotnik (basoval u Code) na něj navazuje více než zdařile. Hraje extrémně melodicky, místy až přebírá roli kytary (např. kolem 11:00 God Protocol Axiom) a především je jako snad jediná věc na albu konzistentní. Až příliš často však tyto pasáže narazí. Někdy hudebně - například skvělé melancholické zakončení God Protocol zničí nasypaný black/thrashový začátek následující skladby, jindy se s jemnou polohou DHG tluče Aldrahn.

U Thorns a DHG Aldrahn jednak nelidsky, ploše řval, což skvěle sedělo k industriálnímu nádechu obou projektů, jednak rozjížděl maškarádu, která vzhledem k naprostému psychopatismu fungovala. Za těch patnáct let však bohužel jednak poněkud dospěl, jednak poněkud ztratil kontakt s hudbou (donedávna se podílel pouze na průměrném bm projektu The Deathtrip, který vydal v roce 2008 demo). V současnosti už jeho hlas nemá ani onu barvu, ani auru narušenosti, což se Aldrahn snaží kompenzovat širší škálou zvuků. Výsledky jsou bohužel v naprosté většině pouze prázdně teatrální, navíc spolu se zpěvem přestaly fungovat i texty. Následně, jak bylo zmíněno, zpěv často podrývá instrumentální složku. Velice povedený začátek God Protocol Axiom ničí odhalení, že „the devil hides in fractal patterns/beyond the singularity,“ které působí jako od sedmnáctiletého blackmetalisty po prvním tripu - včetně intonace. Netvrdím, že texty v metalu mají dávat smysl, neměly by však rušit od poslechu, což vypjatý přednes „smother my spiral repetition“ nesplňuje. Nesmyslnost oné představy omračuje.         

Najdou se však i místa, kde Aldrahn naopak exceluje - například závěr God Protocol, který vyniká i v celkovém kontextu alba. Vicotnik tu totiž zkusil něco nového - romantický black metal (od 11:30), který funguje překvapivě dobře. Míst, kde se povedlo něco takového, je bohužel minimum. V Architect of Darkness se mihne zdařilá (zřejmě norská) folková melodie (7:30), Aphelion Void kolem 10. minuty letmo koketuje s country, Architect of Darkness a Blue Moon Duel jsou vybaveny pseudoambientními intermezzy, která připomenou teatrálnost A Forest of Stars či Devil Doll, ta ale u DHG nefunguje; industrial přítomný není. Žánrově je tedy deska jednotná.

Jak jsem předeslal v prvním odstavci, kompozice bohužel trpí nejednotností. Do jisté míry tomu odpovídá i forma recenze - je potřeba poukazovat na konkrétní příklady, protože se těžko najde minuta, kdy by Vicotnik udržel jen jednu polohu. S tím souvisí skutečnost, že se málokdy najde delší souvisle dobrá nebo souvisle špatná pasáž. Právě proto se A Umbra Omega dá jen těžko chválit. Dobré pasáže převažují - zejména první dvě skladby se poslouchají velice příjemně, tu a tam se najde i strhující moment - Vicotnik má skvělý cit pro skloubení basových a kytarových linek - ale celkově jde vlastně jen poukazovat na jednotlivé dobré momenty, jejichž vzájemný vztah je velice volný.

Několik zásadních věcí:

Produkčně i hudebně čistá, skladatelsky překombinovaná deska.

Fráze o genialitě a šílenství naprosto nemají smysl. Ani jedno tu není.

Je to víc Ved Buens Ende než Dodheimsgard.

Neuvažovat o desce v kontextu 666 International/Satanic Art.

Vicotnikova sólovka. (Na 666 byly čtyři další osobnosti: Czral, Hatlevik, funkční Aldrahn, Apollyon.)

Má cenu poslouchat spíš „nové Dodheimsgard“ než různé následovníky a uctívače VBE/DHG? (Yurei a další věci z Adversum, Bergraven, koneckonců i Virus a )