Kdy: neděle 22. března
Kde: Praha, Futurum
Pořádali: Obscure Promotion

Švédská kapela Hällas, kombinující prvky progresivního a psychedelického rocku s heavy metalem, letos vydala své nové, již čtvrté řadové album Panorama, se kterým se v rámci jarního tour podívala opět i do Prahy.

Byť osobně kapelu sleduji už od jejích začátků a měl jsem ji možnost vidět i naživo, její koncerty v ČR mi vždycky utekly, stejně tak jako všechny klubovky. Rád jsem tedy využil možnosti podívat se na to, jak to kapele dnes, osm let od našeho prvního setkání, hraje.

Pokud mě paměť neklame, Hällas hráli v Praze pouze jednou, a to na strahovské Sedmičce v době covidové. A byť věřím, že v natřískané 007 měli jako mnoho kapel své kouzlo, jsem docela rád, že tentokrát hráli v důstojnějších prostorech. Jednak by se jejich koncert na kopec už určitě nevlezl a hlavně bychom byli aspoň z části ochuzeni o dost hezkou show, kterou ve Futuru v neděli předvedli.

Ještě před hlavní kapelou vystoupilo předskakující duo EARTH TONGUE z Nového Zélandu. Tuto dvojici tvoří bubeník Ezra s kytaristkou Gussie, kteří hrají celkem šlapavý a lehce psychedelií líznutý stoner rock. I přes velmi minimalistické složení nám ale zahráli docela zábavný a poměrně hutný set. Vzhledem k tomu, že u podobné kapely asi není moc co zvučit, sound měli hezky konkrétní, ale i překvapivě masivní.

Oba členové navíc po většinu setu souběžně zpívali. Přiznám se, že jsem tedy primárně slyšel a nejvíce se soustředil na hlas kytaristky, která zároveň hrála pěkně houpavé, přes několik efektů prohnané riffy. Místy mě potěšily i texty, které se dostaly i do frází typu “Satan will never let you down”, což u podobně znějící kapely trochu překvapilo, byť se pochopitelně jedná o pravdu pravdoucí. S postupem času mi přišlo, že se jednotlivé riffy začínají dost opakovat a další song zní podobně jak ten předchozí. Celých 45 minut tedy nevydržím, ale jinak byli Earth Tongue v pohodě otvírák.

Během následující půlhodinové pauzy šlo však rychle poznat, že od připravovaného koncertu dostaneme ještě o dost více. Futurum se poměrně rychle plnilo a crew kromě chystání hudebních nástrojů nosila na pódium i další propriety. Asi úplně poprvé jsem tentokrát viděl, že si někdo na stage nechal přinést umělé krápníky. Ne, že by měly během setu hlavní kapely nějakou výraznější funkci, ale vlastně to, že s sebou někdo vozí hromadu zbytečných vizuálních blbostí, mi je sympatické.

Když už bylo vše hotovo a HÄLLAS konečně přišli na pódium, nastaly neočekávané technické problémy. Prakticky ještě během intra, kdy jednotliví členové začínali postupně hrát na své nástroje, frontman najednou zjistil, že jeho basa nehraje. Nejednalo se však o trable se samotnou baskytarou, problém spíš tkvěl v zapojení kabeláže, který technici rychle vyřešili. Nicméně kvůli přerušenému začátku a opětovnému startu byl dramatický efekt z nástupu Švédů docela zmařen.

Naštěstí se ale jednalo o opravdu jedinou věc, kterou lze celému koncertu vytknout, protože zbytek jejich setu byl skvělý, a to hned z mnoha důvodů. O precizním hudebním výkonu se u takto známé kapely snad ani netřeba bavit. Od samého začátku až do konce měli Hällas ale také skvělý zvuk. Dost vážně přemýšlím o tom, že se jednalo o jeden z nejlépe nazvučených koncertů, co jsem kdy ve Futuru slyšel. A jelikož toho tato pětice nehraje ve svých skladbách úplně málo, je to o to více potěšující.

Hodně se mi ale také líbila práce osvětlovače. Na rozdíl od hromady kapel, které hrají s neměnnými světly, ve kterých jednotliví členové mnohdy ani nejdou vidět, si na své vizuální stránce dávají Hällas evidentně záležet. Skoro na každý song bylo pódium zahalené do jiné barvy, které, jak se postupně měnily, tak více či méně vynikaly i další vizuální prvky. Skvěle fungovalo třeba svícení do před reflektory zavěšeného krystalu, ze kterého pak zářily paprsky jako z nějaké disco koule. V některých chvílích se více či méně objevoval backdrop, jindy zase začal svítit jakýsi skleněný menhir. V tomhle ohledu šlo o dost velký rozdíl oproti koncertům na open air festivalech za denního světla.

Důležitým pozitivem budiž rovněž fakt, že prakticky vše, co Švédové hráli, velmi dobře fungovalo, a to i skladby, které jsem slyšel třeba jen jednou nebo dvakrát. Klidně se přiznám k tomu, že jsem před koncertem koukal na setlisty z jiných měst, abych měl jistotu, že když už na něj půjdu, tak Hällas zahrají aspoň několik starších skladeb, které už dobře znám a mám je o poznání raději než některé z novější tvorby. Minimálně po dvou kusech se ale hrálo ze všech čtyř řadovek a zařazení tří hitů z debutu mě rozhodně potěšilo, ale s klidným svědomím řeknu, že pocit spokojenosti nastal hned během úplně prvního songu.

Tím byl otvírák z jejich letošní desky Panorama, tedy dvacetiminutová výpravná skladba Above the Continuum. Vlastně se jedná o první pokus kapely o takto rozsáhlý kus a bylo určitě odvážné jím otevřít celý koncert. A byť to je minimálně dvakrát delší song než cokoliv z dřívějších alb, Hällas během něj potvrdili, že dozráli do pozice kapely, která si něco podobného může dovolit, aby vás nenudila ani minutu.

Bavily mě ale i další, ať už novější či starší skladby, které velmi dobře kombinují chytlavost s propracovaným songwritingem a smysluplným využitím všech nástrojů. Podobně jako třeba Oranssi Pazuzu (byť se bavíme o dost odlišné hudbě) i členové Hällas, kteří primárně hrají na strunné nástroje, mají vedle sebe i klávesy nebo nějaké synťáky. Dohromady byly na pódiu tři a musím říct, že v některých skladbách se pro mě klávesák stal hrdinou večera.

O zpěvy se stará až na bubeníka taky celá kapela, aspoň tedy o některé doprovodné momenty a dvojhlasy. Hlavní hlas má samozřejmě baskytarista Tommy Alexandersson, který na to, že se jednalo o úplně poslední koncert z jejich turné, byl stále v super formě. To koneckonců potvrdil hlavně ve skladbě Bestiaus, o kterou se postaral sám s klávesákem bez kytaristů a bicích.

Ať už ale kapela hrála svůj novější materiál sebelépe, největší odezvu samozřejmě sklidily ty nejznámější hity v závěru koncertu. Ještě před přídavkem došlo na Carry On, kterou osobně z domácího poslechu až tak nemusím, ale naživo to fakt byla tancovačka největší. No a pak naštěstí nechyběla ani nejdůležitější dvojice, a to The Astral Seer a Star Rider z jejich dodnes nepřekonaného debutu Excerpts From a Future Past, během kterých fakt pařil a zpíval celý klub. Eponymní skladba Hällas na úplný konec nejen večera, ale i celého tour, byla pak už takovou příjemnou třešničkou na dortu.

Jo, v tomhle případě, byť se sám nepovažuji za fanouška, který by podobnou hudbu vyloženě vyhledával, musím říct, že se jednalo o hodně kvalitní a zábavný koncert. Hodinu a půl dlouhý set utekl jako nic a Hällas mě i díky super zvuku, světlům a především skladbám pouze motivovali k tomu, abych jejich tvorbu sledoval i v budoucnu.