Kdy: 22. srpen 2026
Kde: Praha, Modrá Vopice

Dřív, než se pustím do hodnocení jednotlivých setů zahraničních tech death borců, bych chtěl upozornit na novinku, a sice že ve Vopici jsou nově zavedené zálohované kelímky. Berte si tedy sebou na koncerty páskové držáky z Brutalu, abyste po dopití piva měli volné ruce a mohli v případě potřeby muzikantům zatleskat.

Koncert přesunutý z klánovického Psa do žižkovské Vopice (soudě dle návštěvy zřejmě z kapacitních důvodů), zahajovali progresivně založení Halysis z Finska. Čtyřčlenná kapela ve složení dvě kytary, bicí a sólo zpěv hrála hodně ambiciózní hudbu, kde se mísil death metal s melodiemi, znělo hodně sól a prog prvků plus si ještě vypomáhala doprovodnými samply. Zpěvák používal ostrý i čistý zpěv a hudba celkově pojímala hodně zvratů a žánrově rozdílných pasáží. Místy to bylo ok a kapela působila dojmem, že ten komplikovaný guláš zvládá ukočírovat, některé pasáže ale zněly rozháraně a trochu se ztrácel tlak a tempo.

Kapela přehrála celé letošní EP Of Static Slumber plus přihodila jednu nebo dvě starší věci a nejlépe vyzněla závěrečná titulní věc, která neobsahovala těch zvratů tolik a byla postavená na melodickém zpěvu a jednodušší, konstantně plynoucím flow. Celkově vzato, nebylo to špatné, ale ani bůhví jak dobré. Půlhodina byla hraniční.

Druzí v pořadí hráli Allegaeon, což byla oproti programu změna. Pořadatel zřejmě uznal, že Gorod je u nás větší jméno, a aby náhodou všichni neodešli dřív, kapely prohodil. Rozumné a správné rozhodnutí, jak se ukázalo. Americký kvintet, se kterým jsem neměl dosud čest, bych totiž jinak asi ozevlil, což by byla škoda.

Kapela začala opravdu impozantně. Pestrou a fest nadrcenou masáž lehce kořenily melodie, hlavní growl zpěváka občas doplnil melodický vokál kytaristy, a byť songy obsahovaly dost zvratů, kapela udržela členitý mix úplně v pohodě v běhu, aniž by klesalo tempo a intenzita. Výživný a šťavnatý tech death zkrátka chutnal a třešinkou na dortu bylo showmanské vystupování frontmana, který se kroutil, šklebil, gestikuloval a kapelu dirigoval. Bylo to fakt vtipné a cool.

První půlhodina až čtyřicet minut bylo super. Bavil jsem se královsky. Bohužel kapela hrála skoro přes hodinu a postupem času bylo cítit, že takto dlouhý čas neutáhne. Ke konci totiž songy splývaly, výrazných nápadů ubývalo, a byť hoši nic nešidili, zájem upadal.

Co jsem vypátral, tak zazněl průřez tvorbou stylem z každého alba kus, z těch novějších dva. Zvuk byl, stejně jako u první kapely, dobrý a celé to bylo až na tu délku v pořádku. Amíci měli úspěch a určitě je lze doporučit, kratší festivalový set by byl bez debat super.

Francouzské Gorod mám rád, viděl jsem je už hodněkrát a čím dál víc nechápu, jak kapela dokáže během let udržet takovou úžasnou energii. Hudebně i vizuálně působí pánové pořád velmi svěže a na živo mě pokaždé dokáží strhnout.

Možná proto, že nejde o úplně tradiční tech death. Jejich vyhrávky a stavba songů jsou přeci jen nepatrně jinde. Jsou tu nadrcené, nasekané kusy, které jsou bez debat přísný death metal, ale hodně se též trylkuje, sóluje a rytmicky je hudba bohatší, díky čemu jde z velké části o progresivní metal. V každém songu se toho každopádně děje hodně, kapele to ovšem navzdory členitosti pořád suprově maká. Plus mají Frantíci pokaždé velmi kvalitní a čistý zvuk, kdy i v té největší palbě je slyšet každý škrábanec.

Zazněly tři songy z novinky The Ember Gone, kterou jsem v srpnovém Albu pravda, moc nedocenil, která ale po čase odkryla svoje kouzlo. Skladby, byť jsou pomalejší a méně deathmetalové, viz třeba ten večer přehrávaná Forgiveness, mají svoje kouzlo, a živě se to potvrdilo. Julien to okomentoval slovy, že už jsou starší, tak trochu zvolnili, ale nápad a kvalitu dle mého neztratili.

Krom novinky došlo na také předchozí desku The Orb (ta prostřední pasáž We Are The Sun Gods je prostě boží), na skvělou A Perfect Absolution, ze které hráli Axe Of God a Birds Of Sulphur, a pak na alba Aethra a Process Of a New Decline.

Bavilo mě sledovat zavřené oči a procítěnou hru masterminda kapely Mathie Pascala, který na jeden song dokonce vytáhl speciální stacionární kytaru se dvěma krky a na oba jel zároveň tapping. Ocenil jsem jako vždy Julienovo sympaticky civilní frontmanování a neustálý úsměv basáka. Všichni pánové zkrátka ve velké pohodě, a přitom se z aparátu linul nehorázný diktát. Opět jsem odcházel s pocitem, že to bylo super, a že tahle kapela se prostě neomrzí.