Kdy: sobota 5. září 2026
Kde: Maďarsko, Budapešť, Magyar Zene Háza

David Tibet a jeho Current 93 patří dodnes k několika málo zásadním neofolk / industrial umělcům, k jejichž tvorbě se stále aktivně vracím a jejichž koncertů se velmi rád opakovaně účastním. Z velké části za to může fakt, že se hudba C93 v průběhu let značně vyvinula, prošla mnoha proměnami a na rozdíl od většiny zakladatelů žánru ji už dávno nelze odbít pouhou škatulkou neofolk.

Až do předloňska byl však koncert Current 93 dost výjimečnou událostí, které se mohla zúčastnit jen hrstka vyvolených, po mnoho let navíc pouze v Anglii. Až v roce 2024, asi deset let od poslední série živáků, kterou by s přimhouřenýma očima šlo označit za tour, začala kapela opět trochu aktivněji hrát.

Osobně jsem se před dvěma lety zúčastnil jejich koncertu ve Stockholmu, který byl vskutku výborný. Následně došlo rovněž k pražskému koncertu v kostele sv. Šimona a Judy, kde však zážitek mnoha návštěvníkům značně znechutilo organizační fiasko pořádajícího KovnaFestu. Hrstku vybraných koncertů odehrála kapela i loni. A když přišlo oznámení, že ve svých vystoupeních bude aktivně pokračovat i letos, řekli jsme si, že tu pachuť po pražském failu musíme aspoň trochu napravit.

Z asi osmi možností, na většinu z nichž by bylo nutné se dopravit letecky, nakonec padla volba na Budapešť. Jednak se sem dá relativně snadno dojet autem (pokud se vám teda auto cestou neposere, což zrovna v tomhle reportu úplně rozebírat nechci), je to poměrně hezké město s hromadou možností a hlavně nás zaujalo i samotné místo konání. Koncert se odehrál v Magyar Zene Háza, neboli Domu maďarské hudby, což je moderní stavba, kterou jsme v Budapešti obdivovali při své poslední návštěvě čtyři roky zpátky, a ani nás nenapadlo, že se sem tak brzo vrátíme.

Vzhledem k tomu, že v Budapešti asi většina z vás byla nebo aspoň tuší, co zde najít a jak se zde zabavit, nějaký větší cestopis tentokrát přeskočím. Zmíním snad jen to, že i přes veškeré komplikace na cestě se nám podařilo dorazit do města v pátek krátce po šesté odpoledne a vyrazili jsme na lov pivíček do večerního města. Co čert nechtěl, náhodou jsme narazili na obří pivní festival nedaleko parlamentu, kde jsme zůstali téměř do dvou ráno.

V sobotu pak opět navštívíme oblíbenou all you can eat & drink restauraci Trofea Grill, kde si uděláme solidní základ na zbytek dne a následně pokračujeme v ochutnávání craftových pivíček. Prvně se také podíváme na dost rozlehlý hřbitov Fiumei úti, kde lze najít hroby známých maďarských osobností, ale také monumentální mauzolea. A po sehnání ještě něčeho malého k snědku jsme konečně zamířili na koncert.

Magyar Zene Háza je fakt zajímavá budova. Co jsem pochopil, mezi místními je poměrně kontroverzní, protože ji navrhl japonský architekt, stavbu a výrobu jednotlivých částí taky provedly zahraniční firmy, takže vlastně není až tak maďarská. Když však neřešíte tyto detaily, vypadá fakt hezky. Docela těžko se jako celek fotí, takže vám spíše doporučuji si nějaké její fotky vygooglit. Nachází se zde ale i různé výstavy, a co pro nás bylo tentokrát nejdůležitější, hlavně koncertní sál pro cca pět set lidí.

Byť na koncert stála ještě před otevřením dveří docela slušná fronta, na rozdíl od toho pražského byla během pár minut pryč a všichni mohli s dostatečným předstihem nakoupit merch, využít šatny zdarma, koupit si nějaké drinky a hlavně obdivovat samotný sál. Ten je tvořen skleněnými stěnami, což asi pro akustiku není nejlepší řešení, ale díky dobrému odhlučnění akustickými panely a velkými závěsy zde vše vyznělo až překvapivě skvěle.

Stejně jako ve Stockholmu a v Praze, i zde koncert otvíral Davide Pepe se svým půlhodinovým setem. Jelikož jsme už věděli, o co se jedná, příliš pozornosti jsme mu nevěnovali. Spíše jsem jen zkontroloval, že se stále jedná o dost minimalistický noise ambient, během kterého se v projekci měnily záběry z měst a různé abstraktní výjevy. Na to, že se jedná o člena C93, který je zodpovědný za kapelní projekce, bych možná očekával něco více, ale zase chápu, že nemůže do svého opening aktu vystřílet silnější kalibr než samotný headliner. No co, aspoň si ještě před hlavním chodem skočíme na záchod, koupíme další pivíčko a zabereme vhodný flek.

Nutno jinak říct, že koncert nebyl oficiálně vyprodán, a nějaké lístky snad šlo pořídit ještě na místě. Kolik chybělo k vyprodání, netuším. Troufám si ale říct, že i kdyby na koncert přišlo třeba ještě o dvě stě hlav více, dalo by se zde žít. Opět si tedy třeba vzpomenout na tu pražskou tragédii, kde i když jste měli nejdražší lístek na sezení, skončili jste kvůli nedostatku vzadu na kůru. Tady, kdybych chtěl, tak jsem bez větší tlačenice klidně v první řadě, zvolil jsem ale raději flek kousek před zvukařem, odkud jsem hezky viděl na celou kapelu. Je samozřejmě možné, že po těch dvou letech a několika dalších koncertech ten největší hype a touha vidět kapelu naživo odpadly, ale spíše si říkám, že stačí, když se koncert uspořádá ve smysluplném prostoru a nedělá jej nenasytný promotér.

Téměř přesně o půl deváté přichází na pódium zbytek kapely, spouští deformované intro Rivers of Babylon a následuje zhruba sto padesát minut překrásné tvorby Current 93. Vzhledem k tomu, že budapešťský koncert byl v mnoha ohledech podobný tomu stockholmskému, asi tu nemá smysl rozebírat song po songu a zaměřím se hlavně na rozdíly mezi jednotlivými sety. Pokud vás zajímá, co se hrálo, nejjednodušší bude si otevřít setlist (pořadí konkrétních skladeb nesedí úplně stoprocentně, ale výběr skladeb, podle toho, co si pamatuji, ano).

I tentokrát se začínalo rozsáhlou starou skladbou Maldoror Is Ded Ded Ded Ded (jen tedy až po Boney M. intru, nikoliv už před ním). Ta tentokrát měla trochu jiné vyznění než předloni, řekl bych méně drsné a procítěnější. Jde poznat, že s podobou jednotlivých songů Current 93 naživo stále pracují a myslím, že se rovněž lépe sehrávají a našli si svůj optimální zvuk. Když srovnám poslední tři koncerty, na kterých jsem byl, tak tento rozhodně vyzněl nejlépe a nejvyrovnaněji. Stockholm měl sice skvěle čitelný zvuk, ale občas ty skladby byly “každý pes jiná ves”. V Praze hlasitost jednotlivých instrumentů, asi i kvůli specifickému místu konání, nejvíce haprovala. Budapešť však byla krásně konzistentní.

Když Current 93 po úvodní dvacetiminutovce pokračovali v hraní dalších neuvěřitelných dvaceti skladeb, čím dál více mi docházelo, jak je vlastně tenhle koncert úžasný. Asi ani nemohu říct, že by měl nějaké specifické highlighty, které by mě dostaly podstatně více než zbytek, ale i v tomhle byl paradoxně jeho plus. Jak ve Švédsku, tak u nás pro mě vrchol tvořily skladby The Death of the Corn, Hourglass for Diana nebo This Carnival Is Dead and Gone. Ty tentokrát překvapivě vynechali, ale neměl jsem jediný důvod jejich absenci oplakávat. Proč? Jednak je nahradily další silné kusy a hlavně jsem si o to více uvědomoval nádheru všeho ostatního.

Nechci příliš přehánět, ale fakt zde byly chvíle (a ne krátké, bavím se klidně o bloku pěti skladeb), kdy jsem si říkal, že tohle byl jeden z nejkrásnějších koncertů, na kterých jsem kdy byl. Určitě zde nejlépe vyzněly skladby z nejnovějších řadovek The Light Is Leaving Us All a If a City Is Set Upon a Hill. Zařazení několika písní ze Soft Black Stars také potěšilo. Asi nejvíce mě ale dostalo samotné Imperium. Kolem něj mi ale také došlo, o jak smutný koncert se jedná.

Na předchozích vystoupeních se vždy našlo více optimistických, někdy až úsměvných momentů. A nebudu tvrdit, že v Budapešti by se nějaká nadsázka nenašla, ale snad až na přídavkový Oh Coal Black Smith a překvapivě tvrdé provedení Panzer Ruin tohle byla fakt solidní depka. I to Imperium, které si z roku 2014 v Drážďanech pamatuji jako celkem energické a uječené, teď vsadilo na to nejsmutnější možné vyznění. A fakt si nemyslím, že tenhle pocit mám jen z nějakého svého momentálního rozpoložení. Na těchto dojmech jsme se s ostatními víceméně shodli. I to, že se nějaké kapele podaří u přehnaně pozitivního jedince, jako jsem já, takto silně vyvolat melancholické emoce, však lze jen a pouze považovat za úspěch.

Jasně, ten set by šel klidně poskládat úplně jinak, nacpat do něj více hitovek, pozitivních skladeb a já nevím čeho všeho. Já třeba tajně doufal v to, že uslyším Then Kill Caesar, který údajně Current 93 hráli loni v Polsku. Nestalo se, místo toho jsme se ale dočkali asi nejznámějšího songu Lucifer over London. Ten byl rovněž hodně kytarově rockový (Janě se během něj údajně vybavil Eric Clapton). I tak jsem ale rád za to, že se kapela rozhodla koncipovat svůj set právě takto a že vyzněl tak, jak vyzněl.

Ze všech tří koncertů Current 93, na kterých jsem dosud byl, totiž považuji ten budapešťský za úplně nejlepší. Oproti Stockholmu byl o něco uhlazenější, vyrovnanější a hlavně emocionálnější. A oproti Praze, i když se oprostím od veškerých těch organizačních fuckupů, byl podstatně lepší snad ve všech stránkách, a to hlavně zvukově. I všem, kdo jsou s předloňským koncertem v ČR spokojeni, tedy doporučuji, ať dají kapele v dohledné době další šanci a opět se na ně zajdou někam podívat. Ten rozdíl totiž dovede být fakt znatelný.

Se všemi známými, se kterými jsem se po koncertě bavil, se následně shodneme na tom samém. Tenhle koncert byl fakt dokonalý a rozhodně na něj mělo smysl do Maďarska jet. Někteří pak hned v neděli ráno jeli zpátky do Prahy, my si zde udělali ještě hezkou neděli a vrátili se až v pondělí odpoledne (naštěstí i vlastním autem bez nutnosti řešit v Maďarsku jakékoliv opravy, takže nakonec vše dobře dopadlo).

Na úplný závěr reportu si pak neodpustím následující myšlenku. Current 93 se letos vrátí i do Prahy, a to konkrétně 23. listopadu do DOXu. Má se jednat o dva výjimečné, hodinu a půl dlouhé, oddělené koncerty, během kterých zazní odlišné skladby. A já se ptám, má smysl za tyto koncerty zaplatit 2x 1400 Kč, když koncert za 1300 Kč v Budapešti také trval téměř tři hodiny (včetně předskokana, který však je součástí kapely a hraje s ní i všude jinde)? Osobně to vidím tak, že Prahu tentokrát nejspíše vynechám a raději si C93 zopakuji příští rok v Gdaňsku, kam se chci již delší dobu podívat. Určitě i tento výlet bude stát za to.