Kdy: pátek 31. července 2026
Kde: Praha, open air před Crossem

Ostravské hudební těleso Buty slaví 40 let existence, nicméně jak stojí psáno na jeho stránkách: Letos nic nebilancujeme, jedeme dál! S tímto tvrzením by se dalo poněkud polemizovat, protože poslední album Duperele brzy oslaví 15. narozeniny a koncertní aktivita by se dala označit jako “nesystematická.” Proto je třeba každou příležitost k návštěvě koncertu využít. V metropoli Buty často volí malé kluby jako Jazz Dock nebo Café v lese, tudíž se mi trestuhodně často nedaří sehnat lístek včas. Tentokrát ale padla kapelní volba na open air plácek před Crossem, takže se po delší době zadařilo.

Na místo přicházíme s předstihem a sledujeme zpoza plotu zvukovku. Pánové jsou pověstní pedantickým důrazem na kvalitní zvuk, takže si dávají načas. Po zkoušce je třeba ještě nabrat síly a kapela mizí v backstage stanu. Mezitím se Holešovicemi přežene solidní přeháňka, ale naštěstí nemá na připravenou stage fatální dopad jako na letošním Czech Death Festu. Aspoň nebude prašno. Trochu zkoumám skladbu publika. Jednoznačně převládají pamětníci, ale je tu i skupinka mládežníků a mládežnic, která se usídlí v první řadě. Buty mají tu výhodu, že v diskografii disponují položkami, které jim umožňují odehrát různé typy koncertů: klubovku pro connaisseura i městkou slavnost pro znalce toliko rádiových hitů. Přemítám, kam se bude řadit tento.

Přesně ve 20:00 Buty nastupují na pódium a set otevírají mým oblíbeným kouskem Vlaky z alba Rastakayakwanna, což je nenápadná, krásně gradovaná skladba, která mi v kombinaci s opravdu pěkným zvukem okamžitě spouští husí kůži a já vím, že dnes to bude dobré! Zvukově směrem ven vše sedí hned od začátku, byť si Radek Pastrňák stěžuje na brum v monitorech kvůli nevhodně zapojenému větráku, což je záhy vyřešeno. Na pódiu i před ním s následujícím songem Ohanbí, zakončeným krátkou instrumentální citací z Do věží z Noci na Karlštejně, zavládne spokojenost, která přetrvá až do konce.

Základní letitou sestavu Radek Pastrňák (kytara, zpěv), Richard Kroczek (bicí), Petr Vavřík (basa), Milan Straka (dechy) doplňují, tuším od roku 2019, Vlastimil Šmída (na klávesách vystřídal Milana Nytru) a Martin Hampel na akustickou kytaru/sbory. Zvláštní figurou je dlouholetý dvorní zvukař kapely Lukáš Lukáš, který zároveň zpoza pultu dodává čistým vyšším hlasem další sbory. Buty tedy fungují jako septet, který k dosažení parádního, plného zvuku nepotřebuje žádné předtočené serepetičky.

U kapely, která hraje v poměrně stabilní sestavě už čtyři dekády, je největší požitek sledovat, jak spolu muzikanti během hraní komunikují. Stačí nenápadné pohledy, občasný lišácký úsměv po povedené pasáži, interní, sotva zachytitelné vtípky a drobné špílce (dnes si je mezi sebou nejvíc užívali Vavřík a Šmída), které jim ozvláštňují důvěrně známé songy. Všechno je plynulé, přirozené. Tahle pódiová symbióza, kdy band funguje jako perfektní jednolitý organizmus, pak zákonitě přechází i na obecenstvo. Někdy se to povede dřív, někdy později, někdy vůbec. Dnes to máme na podnose hned.

Třetí vál Jednou ráno naplno zarezonuje i u oné “městsky slavnostní” části početného publika. Buty na koncertech rádi svoje nejznámější písně porůznu občerstvují. Tenhle kousek ozvláštní brilantní jazzové klavírní sólo Vlastimila Šmídy. Nástup do Demáčku Pastrňák zastaví s omluvou, že si nechal na kytaře “moc reverbu” (což by stejně nikdo, krom něj samého, nepoznal) - detail, který prozrazuje, jak moc mu záleží na dokonalé zvukové prezentaci. Evergreen Chtěl bych se jmenovat Jan odzpívá klasicky Petr Vavřík. Tramtáryje je zajímavá tím, že není na žádné řadovce Buty, ale Pastňák ji složil pro AG FLek, dnes zaujme éterickým sborem v podání Lukáše a Hampela. Další hitovou úlitbu Mám jednu ruku dlouhou jakoby chtěla mít kapela rychle za sebou, ale publikum si ji pochopitelně vřele užívá. Před obligátní pauzou na svačinku ještě zazní Uchem jehly prodloužená o mazáckou improvizační pasáž.

Druhou část seance zahájí Čenda a Tonda, s dalším libovým Šmídovým sólem - tentokrát s “hammond like” klávesovým rejstříkem. Starý kovboj zase dokazuje, že kapele není cizí ani cvičení ve stylu country vyšperkované Pastrňákovým sólem jak od Marka Knopflera. Před Tlustou paní Radek zmiňuje, že na posledním koncertě zapomněl, „jak při tom na kytaře poskládat prsty.“ Dneska naopak zapomněl slova v nástupech do refrénů, zato píseň natáhli o velmi rockovou jam session. Další podobný zásek se mu podaří i při nástupu do Hajcman blues, kdy se místo „Až narubeš vagon uhla…“ ozve lapidární „Kurva…“ Vše ale za plného provozu a s grácií. Hajcman blues dnes zazní kupodivu bez onoho obvykle natahovaného závěrečného “...nikdy nebude konec.” Ten přichází až s Vránami, které jsou prezentovány ve značně zrychlené podobě s punkovým drivem a záměrně zašumlovaným textem.

Buty tedy dnes potěšili jak příznivce jazzově rock’n’rollového muzicírování, tak ty, kteří přišli na známé hity a na Pastrňákovy vtipné (myšleno bez ironie, opravdu je to znamenitý zábavník) promluvy mezi songy. Kvituju ignorování Františka a Krtka. Nad stádem koní bych příště klidně oželel a raději bych si dal Pod kloboukem ptáka. Snad jedinou vážnější stížnost bych mohl vznést k playlistu, který opominul první a poslední dvě alba. Nejžhavější novinkou tak zůstala Láska z brusláku z pětadvacet let staré nahrávky Normale.

Setlist:
1. Vlaky
2. Ohanbí
3. Jednou ráno
4. Demáček
5. Chtěl bych se jmenovat Jan
6. Trumpeta
7. Tramtáryje
8. Mám jednu ruku dlouhou
9. Uchem jehly
—pauza
10. Čenda a Tonda
11. Starý kovboj
12. Láska z brusláku
13. Tlustá paní
14. Nad stádem koní
15. Hajcman blues
16. Vrána