Kdy: 29. duben 2025
Kde: Praha, Palác Akropolis
Fotky: oficální galerie

V případě, že člověk vyslyší současnou, bohatou koncertní nabídku a vyráží na akce třeba 2x týdně, může se samozřejmě stát, že není pokaždé úplně nadšen. Jednak to může být větším nárokem na kvalitu, ale také jistou přesyceností, anebo mu holt daná akce nepadne prostě do noty, což se mi stalo tentokrát.

Okolnosti tomu přály a sešla se nás tentokrát na předkoncertním pivu naproti Akráči docela velká parta. Vše vypadalo zpočátku dobře. Natěšení a očekávání bylo veliké. Po přesunu do sálu, který byl mimochodem už na předkapelu úplně plný, se mi však navzdory vřelé atmosféře nějak nepodařilo na probíhající dění naladit.

Japonská předkapela Minami Deutsch ve finále nebyla tak marná, jak se při domácím předposlechu zdálo. Hoši hráli jakýsi psychedelický krautrock tím stylem, že většinu času točili dokola s mírnou obměnou jednu figuru. Zpravidla šlo o jednoduchý motiv s tanečními vibracemi. Nebylo to nic převratného, vyznění však působilo přeci jen lépe než z desky.

Po rozpačitém prostředku kapela však v závěru přitopila pod kotlem a poslední song byl super. Stále poplatně svému repetitivnímu hudebnímu stylu Japonci notně přitvrdili a rozjeli konečně pořádný mazec, čímž všechny v sálu, naklonili na svoji stranu.

Kvartetu ze země vycházejícího slunce je třeba přičíst ke cti kvalitní, čitelný zvuk a sympaticky rockerskou vizáž, nicméně pocitu, že šlo víceméně o amatérský pokus obšlehnout americké The Black Angels, jsem se nezbavil.

Od Blood Incantation jsem na rozdíl od první party čekal hodně. Přeci jen album Absolute Elsewhere je ambiciózní dílo, které naznačuje, že kapela má chuť dobývat mety nejvyšší. Náročnost, progres, mix žánrů a komplikované, dlouhé skladby, které nám kvartet předkládá na desce, je však nutné v odpovídající kvalitě předvést také při živé prezentaci, a k tomu bohužel ten večer dle mého úplně nedošlo.

Obligátní výraz zvuková koule je možná přehnaný, ale poměry nástrojů při koncertu zkrátka nebyly dobré. Sóla a klávesy byly příliš vytažené, riffy a basa málo hutné a utopené kopáky jsem si většinu času musel domýšlet. Jak vpředu u podia, tak vzadu u zvukaře měl zvuk prostě příliš středů a výšek. Nevím, jestli to byl záměr, aby vynikly prog pasáže, nicméně na death metal, který kapela hraje především, chyběl dostatečný tlak.

Amíci přehráli obě dvacetiminutové části z alba Absolute Elsewhere, přičemž vyznění bylo špinavější než na desce. Díky ohulenému a nedokonalému zvuku vyšly lépe ty pomalejší hardrockové nebo chcete-li psychedelické úseky, kterým bylo rozumět, než ty rychlé, vyhrocené, metalové, kterým bylo rozumět méně. Problém možná ale nespočíval jen ve zvuku jako i v rozháraném hudebním stylu, o který se Blood Incantation na albu snaží a který naživo asi úplně nefunguje. Z mého pohledu hudbě chybělo správné flow a naživo to prostě nemakalo. Když totiž na konci setu kapela přidala ještě dva kusy, které byly více tradičně deathmetalové, celé to bylo najednou lepší.

Nemohu však říct, že by borci výkon šidili. Především sólový kytarista stojící vlevo dával do hraní vše. Vizuálně taktéž nebyla show úplně strohá, dva kamenné sloupy na stranách podia vypadaly dobře. Kapela ve finále celé album dala v dobrém tempu a se všemi různorodými pasážemi si muzikanti poradili bez playbacku a téměř vyprodaná Akropole na konci show nadšeně aplaudovala.

Přesto si myslím, že to nebylo úplně dobré. Nevím, asi jsem čekal moc, anebo byl málo hladový. Každopádně Blood Incantation mě do víru vesmírné transcendence nevtáhli a já tam zůstal stát tak nějak osamocen vně celého dění.