Už je to pár let, co jsem Throat slyšel při brouzdání na internetech – mlhavě si pamatuju, že to byl jedovatej noise rock, kterej slušně odsý(í)pal. Googlím, soustředím, krabatím obočí, et voilà, vzpomněl jsem si na jméno desky, byla to Manhole, a na to, že kluci jsou z Finska. A projíždím Marast, a kurva, já jsem o tomhle někdy psal? A dal tomu 8 z 10 v recenzi plný vzletnejch přídavnejch jmen? No, paměť je děravá, hodnocení relativní, a vkus se s odstupem času mění. Vlastně mě samotnýho překvapilo mý nadšení, když jsem Smile Less zmerčil na seznamu promáčů, co dorazily do redakce. Nejspíš zrovna zástupy black a deathmetalů nic jinačího dýl neprotlo.

Nicméně, Throat za ta léta rozkvetli jak do krásy, tak do rozmanitosti. Na Smile Less totiž noise rocku zdatně sekunduje post-punk, a i trochu zadumanějšího metalu, industriálu a gotiky se najde. Jasně, pořád to stojí na úderný riffáži, ale post-punková basa teď bezostyšně bublá v popředí, přidaly se synťáky a místo jízlivýho fracka, co řve do mikrofonu a plive na strop, tu máme solidní zpěv, kterej by se neztratil třeba v Bauhaus. A když už žánrová rozmanitost, tak proč trošku nezamíchat i s dynamikou? Smile Less nabízí jak přímočarý, kratší vypalovačky (Shots, Deadpan), tak táhlejší, sklíčenější kusy (Hospice, Home is Where Your Hurt is).

A povětšinou se to poslouchá moc hezky. Kratší vypalovačky jsou postavený na chytlavejch riffech, který správně kopou, takže to odsype raz dva. Některý pomalejší věci jsou taky vynikající – třeba nejdelší Home is Where Your Hurt is umně kombinuje industriální marš, sludgeový riffování a gotickou atmošku. Jinde to v pomalejších věcech trošku skřípe – za prvý by to slušelo trochu zkrátit, za druhý se kluci občas v pomalejších partech snažej chytit za srdíčko až moc okatě (rozuměj příliš patosu), a za třetí mám pocit, že zpěvák si hodně nakládá, a ne vždycky to zvedne. Trošku škoda, že tímhle trpí zejména závěr alba, takže dojezd nechává mírnou pachuť.