Tracklist: Damned Empire Symphony, Infected Inside, Faceless, Absurdity, Infermezzo, Sacrilegious Obsession, Gallery of Shadows, Apocalypse
Stopáž: 41:17
Rok vydání: 2002, Avalanche prod.
Obsazení: Peter - guitars, vocal; Mario - bass; Vlad - keyb & programming

Už víc jak týden to cédéčko poslouchám, ale pořád nevím, co napsat. Ne že bych nevěděl, jestli se mi to líbí, to ono to je moc dobrý, ale je to opravdu „nepopsatelné“. Nemá cenu rozebírat každou skladbu zvlášť, protože ony dohromady tvoří jeden dokonalý celek. Nevím, jestli to kluci už v takovém pořadí nahrávali, nebo to pak pomíchali, ale atmosféru se jim do toho podařilo nahustit na 5 atmosfér. Pro ty, kdo neví, o co jde: velmi precizně zahraný atmosférický black bez nějakých složitých klávesových onanií s křišťálovým zvukem.
Čím víc to poslouchám, tím víc to do mě proniká a nachází si to přesně ty pravé receptory. Každý tón, každá nota, každá změna nálady je přesně tam, kde má být. Nic není nadbytečné. Nikdy nevíte, co se na vás za chvíli vyvalí. Chvíli vás to drtí nekompromisními syrovými riffy, pak se tam objeví melodie, která přináší hojivý účinek na zmučenou duši, ale vzápětí se vše zřítí po přímočarých kolejích do pekla. Celé album se pomalu ale jistě valí vstříc Apokalypse (příhodně nazvaná poslední instrumentálka) a mně nezbývá než se nechat unést proudem mé milované hudby tam, kam ona sama bude chtít. Ruku v ruce s hudbou jdou texty (v angličtině), které se samozřejmě netočí kolem témat „až půjdeš do San Franciska, nezapomeň mít kytku ve vlasech“. Blížící se konec civilizace je tam moc pěkně vykreslen. Vše podbarvují klávesy s moderním zvukem, což je originální znak Sacrist. Basa si to pěkně podbublává a kytara to vše vede rovnou do hlubin.
Na to, že to je vlastně debutové CD, je to velmi kvalitní materiál a navíc precizně zahraný. Až to uslyší severská elita tohoto stylu, tak začne jezdit k nám na pořádné blackové koncerty. Ale jak to po sobě čtu, tak to je jen samá chvála! Něco tomu taky přece musí do dokonalosti chybět, ne? … …hmm…hmm… Už to mám. Je to moc krátké. Tohleto by se dalo poslouchat tak dvě, tři, možná i čtyři století vkuse. Po posledním tónu poslední skladby buď musíte umřít a nebo zase zmáčknout to „plej“ a „ripít“ a hezky si to užít zas a zas a zas a zas………
Ale dost keců. Toto je black 22. století (nebo které teď máme). To se nedá popsat, to se MUSÍ SLYŠET!!! Dávám plný počet všech svých hlasů!