Autor: 70 Uživatelé: 70 Tvé hodnocení: hodnoť

Zdařilé spojení doom metalu a tradiční indonéské hudby. Poměrně variabilní skladby s různorodými vokály, nástroji a dobrým zvukem. Na debut rozhodně slušné.

RinuwatCo si budeme povídat, spojení různých odvětví doom metalu s asijskou tradiční hudbou se už dlouho za nějak novátorské považovat nedá, a to ani když zdroj té tradiční inspirace zúžím jen na Indonésii. V posledních dvou dekádách si s touhle kombinací hrál leckdo, ono se to zvláště u té psychedeličtější sludge/drone větve i tak nějak „samo“ nabízí. I konkrétně s gamelanem, souborem (nebo orchestrem) tradičních, indonéských bicích nástrojů (gongy, metalofony, xylofony aj.), které Rinuwat na své nahrávce využívají, pracovali Master Musicians of Bukkake už před 13 lety. A jakousi experimentálnější/méně tradiční (?) variantu indonéské hudby (nejen) s drone/doomem propojovali i Jávané Senyawa (na albu Sujud, možná i jinde?).

Dva členové Rinuwat také pocházejí z Jávy. Vokalistka a hráčka na gong Karina Utomo i bubeník, perkusionista a flétnista Rama Parwata už ale dlouho žijí v Austrálii, bas/kytarista, hráč na tuk (?), elektroniku a producent desky Mike Deslandes je Australan. První skladba Sewu začíná drone/doomově, ale po první minutě se rozezní gamelanové cinkání a Karina začne zaklínat hlasem á la posedlá pralesní šamanka (na hranici s extrémně metalovým vokálem, vzdáleněji i Diamandou Galás) a kytara už jen občas zavazbí. V Taring Emas se zvukem/y, atmosférou i postupy (noise zrnitost, vazbení, electro/industrial rytmika atd.) přibližují Nadja, možná i trochu The Body a novějším Cult of Luna.

V úvodu Arawa se pěkně psychedelicky zabrnká, trocha „pouštního“ feelingu a povedená hostovačka „indonéského Attily“ - Rully Shabara (Senyawa) – chroptění, sípání atd. Pak se skladba rozjede a až překvapivě hodně se začne podobat doom/death/sludge/post-metalovému hybridu starších Agrimonia a to včetně vokálu (náhoda? nemyslím si!), dojde dokonce i na sypačku. V Laknat Buni jsou dobré tribální bicí (chválím nazvučení) a Karina znovu překvapí, tentokrát příjemným čistým zpěvem. Částečně to připomíná (mj.) Big|Brave, ale projev Jávanky je méně exaltovaný než Robin Wattie a líbí se mi víc.

Rinuwat

Suro a Niskala jsou skladby bez metalových prvků, zní řekněme „ritual ambientně“, resp. indonésky tradičně, cinkání na kovové perkuse, mantrický zpěv a v Suro jen lehounce droneující bas/kytara (?). V závěrečné Nagaloka upoutá flétna suling, klidnější brnkání s krátkými výbuchy pralesní, perkusivní divočiny a v druhé polovině opět dojde na metal blížící se Agrimonia.

Asi žádná skladba na Dua Naga není nějak originální, nebo zvlášť silná, ale i díky (relativní) výrazové a skladatelské variabilitě, rozumné stopáži, dobrému zvuku, různorodým vokálům a nástrojům deska nenudí a baví mě vlastně celá. U většiny skladeb mám pocit, že by se s nimi mělo/mohlo ještě trochu pracovat a rozvinout je a celkově by se kapela mohla trochu víc odvázat a možná se i pokusit objevit více vlastní výraz. Ale i tak jde o příjemné překvapení, na debut rozhodně slušné.

Pokud by někoho zajímaly další indonéské kapely, zkuste Karinin scene report.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Zatím nikdo nepřispěl do diskuze

aktuálně

diskuze