Jelikož zdaleka nepatřím mezi nadšené knihomoly, kteří by obráželi knihkupectví a s nadšením hltali každou novinku na pultech, o existenci švédské knižní trilogie Milénium od již zesnulého autora Stiega Larssona jsem dlouho neměla ani ponětí. Doporučení od kolegy nemohlo přijít ve vhodnější dobu, a to pár týdnů před českou premiérou filmového zpracování prvního dílu trilogie – opomenout bych neměla švédské zpracování celé trilogie z r. 2009. Film dorazil do českých kin začátkem ledna a stojí za to se na něj vypravit nejen proto, že dostal Oscara za nejlepší střih.

Pro ty, kteří četli Larssonovu geniální knižní předlohu, je skoro povinností tento počin shlédnout (povinnost je to však velice příjemná). Rovněž je nutné dodat, že pokud se do kina vypravíte s tím, že znáte předlohu, budete sice vědět, co dějově následuje a na co se připravit, na druhou stranu si však film pravděpodobně mnohem více užijete. Taky určitě oceníte malé detaily (hudba od Enyi, rozcupovaná kočička, zarámované květiny apod.), které divák, který nezná předlohu, nejspíš úplně přehlédne, nedocení, a mohou do jisté míry působit i rušivě. Kdo si však tyto maličkosti z knížky pamatuje, bude se usmívat blahem a v duchu si říkat, jak to ten pan Fincher zdařile převedl na plátno (a že převést tak tlustou bichli co do počtu stránek, tak i množství postav a informační hustoty, byl dozajista pekně tvrdý oříšek).

Na druhou stranu, ruku na srdce, nevím, co by se muselo stát, aby takový mistr řemesla, jakým David Fincher bezpochyby je, natočil špatný film (skvosty jako Sedm, Zodiac nebo novější The Social Network myslím hovoří za vše). Natočit dobrý film podle kvalitní knižní předlohy nikdy není lehký úkol a jenom težko si umím představit v daném žánru povolanějšího režiséra, než kterým je právě Fincher. Studio si vybralo skutečně na jedničku a divák se v každém záběru může nad pravou „fincherovinou“ jenom rozplývat. A to aniž by se film významně od knižní předlohy odklonil.

Neskutečným zážitkem především po hudební stránce jsou už úvodní titulky, ty si rozhodně nenechte ujít. Dál se na plátně odehrává opravdu velice věrohodná kopie knižní předlohyFilmová zpracování včetně evropského zpracování Dána Nielse Ardena Opleva téměř vymazala společenský kontext příběhu, respektive se mu vůbec nevěnují. Jedná se především o švédskou nacistickou historii a rovněž otázku ženské emancipace, která dosahuje ve Švédsku pravděpodobně nejvyšší úrovně mezi evropskými státy. Fincher nám servíruje už v podstatě pouze hlavní dějovou linku, které se týká vyšetřování čtyři dekády nevyřešené vraždy mladé dívky  z rodiny bohatých průmyslníků Vangerů, jejichž celá temná historie je pak následně odhalována.

Nová Fincherova múza Rooney Mara (v malé roli se objevila již v The Social Network) je v roli geniální hackerky Elizabeth Salander jednodušeskvělá. Právem byla za roli v Mužích, kteří nenávidí ženy nominována na Oscara. Osobně se domnívám, že je pouze otázkou času, kdy za nějakou jinou roli tuto sošku skutečně dostane. Její vztek, ponižování, zdánlivá křehkost, hackerské schopnosti, i značná míra patologie, všechno v jejím podání vyznívá neskutečně věrohodně a budete jí nakonec veřit, že s tím odbarveným obočím se snad narodila :). Britský herecký idol Daniel Craig je v  civilní roli trochu méně věrohodný. Role švédského novináře Mikaela Blomkvista mu však taky seděla a pokud jste příznivci Jamese Bonda v jeho podání, budete Craigovi alias novináři Blomkvistovi fandit uplně stejně. Divák se dočká i velice netradičního milostného příběhu mezi ním a Elizabeth. Na závěr přináší Fincherovo holywoodské zpracování i malé nastínění toho, čeho se pravděpodobně bude týkat pokračování.

Určitě nebudu hovořit jenom za sebe, když napíšu, že upřímně doufám, že se pokračování dočkáme a hlavně, že se ho opět zhostí David Fincher. Obávám se, že kdokoli jiný by takovou výzvu důstojně nezvládl. Není nic horšího, než špatně natočený film podle kvalitní knižní předlohy (a že takových počinů je bohužel dost). Jestli do toho však David půjde, bude to mít těžší v tom, že další pokračování trilogie se liší nejen žánrově, ale nejsou rozhodně ani tak čtivá jako první díl. Nicméně věřím Fincherovi natolik, že to určitě bude opět skvělá podívaná.

---- --- -- - -- --- ----

USA / Švédsko / Velká Británie / Německo, 2011, 158 min
Režie: David Fincher
Scénář: Steven Zaillian
Hudba: Trent Reznor, Atticus Ross
Hrají: Daniel Craig, Rooney Mara, Stellan Skarsgård, Robin Wright, Christopher Plummer, Joely Richardson, Goran Visnjic, Julian Sands, Steven Berkoff, Yorick van Wageningen, David Dencik, Martin Jarvis, Elodie Yung, Geraldine James, Amanda Dyar, Joel Kinnaman

Davida Finchera mám ráda stejně jako kolegyně a jedině jeho jméno mi zabránilo pohrdat rozhodnutím americké produkce natočit novou adaptaci Larssonova románu pouhé 2 roky po veleúspěšném a kritikou dobře hodnoceném švédském filmu. Na rozdíl od kolegyně jsem nečetla předlohu, ale švédské „Muže“ jsem viděla.

Ačkoli jde o adaptaci téhož románu (nelze se tedy vyhnout srovnání), vznikly ve výsledku dva dosti odlišné filmy. Švédský film je velice chladný (chybí satirické momenty), osekaný, relativně konzervativně nasnímaný a vévodí mu jednoznačně Noomi Rapace. Hloubka její Lisbeth je skryta pod chladnou fasádou (myšleno nejen zevnějškem), její zranění a zranitelnost vyplavou na povrch jen výjimečně. Mikael Blomkvist je naopak klaďas, který si k Lisbeth vytvoří hluboký vztah. A právě tím se liší Fincherova adaptace, tady si to postavy v podstatě prohodí. Hlavní hrdina rozhodně není takový klaďas (proto tu Daniel Craig není v žádném případě rušivý) a ženská divačka by mu nakonec naopak jednu ráda ubalila. Lisbeth v podání Rooney Mara je přístupnější, emocionálnější a jasněji popsaná. Obě herečky jsou skvělé, obě postavy jsou zajímavé, ale každá je jiná. A pomineme-li hlavní dějovou linku, adaptace je především o Lisbeth.

Dějová linie je v americké adaptaci ozvláštněna více detaily (třeba kočičákem), jak se zmiňuje recenze výše, a je rozpracovaná do větších detailů. Hudba je (zdravíme opět fanoušky NIN) dobrá, ačkoli ne tak výrazná jako v The Social Network, a formální zpracování je nápaditější než to švédské. Fincher už má sice za sebou hračičkovské období Klubu rváčů či Úkrytu, ale nudný rozhodně není.

Osobně hodnotím obě adaptace přibližně stejně dobře, jsou dosti odlišné na to, aby to bylo možné. A podle mě si je i nečtenář užije velice. Pokračování nechci, švédská dvojka je zívací a trojka jen o kousek méně špatná.

A ano, úvodní titulková sekvence je skvělý videoklip, který sice k filmu nijak zvlášť nepatří, ale čert to vem, je to skvělá podívaná (a poslouchaná).