Byla doba, kdy se oči blackmetalového světa upíraly na Island. Ta doba pomalu končí, řekl bych. Islandský zvuk, který reprezentují smečky jako Sinmara, Svartidaudi, Rebirth of Nefast a především zvuk studia Emissary Stephana Lockharta už není ničím samospasitelným. A se soundem do jisté míry islandská originalita stojí a padá (čest výjimkám, pozor, již na konci dubna noví Fyrnask!). Velkým kapelám jakoby trošku docházel dech, některé se rozpadly a kopírky začíná přitahovat nový trend.

Pojďme se s trendem islandského zvuku ještě jednou důstojně popasovat a podívejme se, jak dopadlo album portugalských Monte Penumbra, které Stephan Lockhart v Reykjavíku umíchal právě s typickým islandským zastřeným zvukem.

Předchozí počiny Monte Penumbra jsem kdysi slyšel, ale neměl jsem potřebu se jimi nějak systematicky zaobírat. Šlo sice o poměrně zajímavý black metal snad trošku líznutý psychedelií, předchozí EP The Black Realm Vigilale bylo příjemné, ale asi nic, co by posunovalo žánr, nebo nutilo se vracet pro přídavek.

Novinka se, jak je asi jasné po úvodních slovech, jasně hlásí k islandskému distortovanému a zastřenému soundu. Na starší desky nijak slyšitelně nenavazuje. Až mi připadá, jako by ji nahrála skupina v jiném složení. Takže logicky návštěva Metal Archives a zjištění, že bubeník dostal někdy po roce 2016 kopny, a kapelu už tvoří sám W.uR, jemuž od doby posledního EP asi učarovala zvuková stěna. Není sám, já osobně jsem z jeho volby radostný, protože připravil desku přesně podle mého gusta. Kdyby mi někdo dal materiál ke slepému poslechu, asi bych žil v domnění, že jde o novou desku Sinmara. Opravdu, až takhle je to podobné. A ne náhodou, protože co Vám Metal Archives tají (sdílejte, než to zakážou!) je, že album nenabubnoval nikdo jiný, než Bjarni Einarson. Zvláštní je nazvučení kotle, trochu á la „peueueue“ Ynkleudherhenavogyon.

Kytarové distorzivní náladotvorné plochy jsou podobně jako u Sinmara plné temných a někdy i melancholických melodií. Mimořádně povedená, nebo snad jen mimořádně příjemně nazvučená, basa je krásně vpletená do rytmické sekce. Zpěv zní v pozadí, jak to mám rád.

Pokud holdujete atmosférickému black metalu, není desce Monte Penumbra vlastně moc co vyčítat. S jednou velkou výjimkou. Nesmíte chtít žádné novátorství, originalitu a svébytnost. Tohle je opravdu striktně zaměřená deska, kterou docení přesně ten, komu sedí Sinmara.

PS. Teprve po dopsání recenze jsem dostal do rukou vinylovou verzi nahrávky, a jak jsem musel pozdvihnout při poslechu obočí! Ten zvuk je z desky ještě daleko lepší. Kotel má zvuk naprosto v pořádku, vokál má přece jen větší prostor a celá nahrávka najednou působí mnohem magičtějším dojmem. V žádném případě neposlouchejte z Youtube, a i na digitálu dbejte na bezstrátu, protože jinak nahrávka nemá šanci vyznít. (A přičtěte si k hodnocení 10 bodů.)