Ještě dřív, než nás spálí Napalm Death, přijedou se svou dávkou grind/deathu prosmažit ve čtvrtek naše uši Misery Index z USA. Tentokráte podle plakátu jako headlineři. Pro našince samozřejmě žádná neznámá, vidět jsme je mohli například s Origin či Meshuggah. Zkušenější si zajedou i do Vídně, kde předvedli strhující jízdu, nablastované bicí, šílené kytary a hrdelní zpěv od člověka, který když se oholí, může hrát nějakou tu teenage komedii.

Do vydání Traitors, jsem vlastně neslyšel ani jednu nahrávku, proto jsem se bál, zda-li dokážou přenést tu zběsilost z živého hraní i do nahrávky. Zběsilost ano, rychlost ne, ale to je účel. Nač se zbytečně hnát dopředu.

Aby jste mě pochopili, deska není pomalá. Kratší skladby jsou zběsilá jízda, která se naživo ještě umocní, ale je tu pár skladeb v příjemném „odpočinkovém“ tempu. Hned úvodní skladba We Never Come in Peace je toho důkazem. Poklidnější instrumentální rozjezd před bouří. Jak už to tak bývá, kratší skladby kladou důraz na rychlost. Delší staví na větších aranžích, kde se střídají rychlá a pomalejší tempa – úžasná Ghosts of Catalonia. Kytarová sekce je bez debat, nabídne výběr jak z deathu, tak třeba i z thrashe a místami mají i crustový nádech, nebo aspoň tak se mi jeví jejich zbarvení. Co vlastně MI hrají? Kolonka „extrémní metal“, jak poznamenal Šéf ve Vídni, by seděla. O textech taktéž netřeba dlouze rozjímat, nasranost, politika, zrádci. Představu si každý udělá sám. Po mnoha splitech je Traitors třetí regulérní deska a díky stáji Relapse nepřekvapí ani skvělý zvuk.

Traitors v dnešní době nevyšlapují novou cestu, obohacují zavedené standardy. Prim hraje i délka desky, těch 37 minut je tak akorát a v repeat vám nikdo nebrání. Doporučuji tak 2-3x. Traitors vám dá to, co od Misery Index požadujete. Pro neznalé snad pomůže asociace na Dying Fetus nebo Rotten Sound. Přesvědčte se naživo ve čtvrtek. 

Psát recku Misery Index bych teď po těch pár sypačkách (Uprise a Napalm Death) nějak nemohl, ale když už jsme se rozhodli udělat čtvrtečnímu koncíku nějaké to promko a Brut se pustil do práce, něco maličko přece…

Misery Index si stále drží svůj vysoký, ale i žánrový, standard. Ať jde o pasáže nasypané (grindcorové), ať jde o ty svižné (nathrashlé), pogové (crustové) či hopsavé (deathové). Po prvním poslechu ale nové MI házím do odstavného adresáře, jenž jim přisuzuje osud „ještě se k tomu vrátím“. Otázkou ale je, kdy? Ano, koncert je asi vhodná příležitost, a tak Traitors dávám další šanci. Jenže názor se moc nemění. Ty grindcorové kousky ze všech asi vycházejí nejlépe, pak ty nathrashlé, ale crustové a ani ty moshing Fetusovky vlastně nejsou špatné. Misery Index si navíc trochu zašpinili struny „blackem“ a rozšířili svou působnost i v pomalejších pasážích. Kde je tedy kámen úrazu? Ani přesně nevím. Jen mám pocit, že Traitors to celkově tak, ne snad nešlape, ale není to již tak chytlavé a neodsýpá jak u předchozích cds, což vlastně už mírně naznačila i předchozí fošna.

Jak jsem řekl na startu, stále vysoký, i žánrový, standard, jen bych od Misery Index čekal něco víc struhujícího, což jejich koncerty rozhodně nabízejí.