Krystl-Ah je už pátým studiovým albem švédských Mephorash. První dvě alba, kdy byli členové ještě v pubertě nelze brát moc vážně, ale třetí 1557 – Rites of Nullification už bylo hodně povedeným skloubením pekelné švédské školy s epickou velkolepostí. Následující Shem ha Mephorash u fanoušků bodovalo více úžasnou grafickou stránkou, skladby byly méně hitové a celkově bylo album přemýšlivější a naznačilo větší ambice skupiny ve spojení s esoterními tradicemi a kabalou.

Do obecnějšího metalového povědomí vstoupili Mephorash okázalým videem, kterým v době vrcholící pandemie covidu uspokojili touhu fanoušků po alespoň nějakém spojení s živě hrající metalovou kapelou. Tento záznam je opravdu znamenitý a povedl se neméně než záznam Behemoth ze stejné éry.

Zdařilé skladby z Rites of Nullification doplnily meditativnější eposy z Shem ha Mephorash. Celek působil sice trochu pateticky a kýčovitě, ale zároveň majestátně a spojoval démonický a celestiální prvek vznešeného black metalu dost zdařile. Očekávání nového alba bylo značné a nebyl důvod je krotit ani po zveřejnění singlu I Am. Bohužel, o této skladbě předešlu, že je z alba tou téměř jedinou solidní.

Už jsem se otřel o blízkost k patetickým Behemoth (post-Satanist éry), a rozvinu srovnání ještě o myšlenku Dantezovu: Jestli se o předchozích dvou deskách dalo mluvit jako o „Behemoth pro náročné“, pak novinka je smutným obrácením tohoto sloganu. Behemoth i při všem vysmívání neztratili schopnost psát metalové songy a bavit jimi publikum. V tomto ohledu novinka Mephorash tragicky selhává. Je ale fér jim vyčítat, že jejich deska není (dost) black metal?

Už svou předchozí deskou ukázali, že chtějí vydávat víc než jen „pouhá“ metalová alba. V případě šému se balení a sdělení téměř co do důležitosti rovnalo hudbě. Ta ale pořád zůstávala tím prvořadým a nosným. Není to tak, že jsem si koupil krásný plakát a jako vedlejší produkt dostal hudební nosič. Black metal byl tím hlavním. U novinky to už tak není.

Opět jde o velký projekt, snad bych se nebál vzhledem k alchymistické tradici použít pojmu artefakt. Důležité jsou náznaky, texty, použité zvuky, je třeba mít povědomí i o významu barev v gnostických tradicích a tak dále. Aby tenhle artefakt mohl být „odemčen,“ na to je poslech 67 minut, které jsou nahrány a vydány, příliš povrchní přístup. Já se ale zříkám tužeb hodnotit takový artefakt v celé komplexnosti a zůstanu pouze na hudební rovině, snad tu a tam s malým přesahem. (Koho by zajímal detailní rozbor s esoterním vhledem, doporučuji začít zde.)

Hudebně je nová deska přinejlepším potvrzením dobytých pozic, na Shem ha Mephorash se velice úzce a otevřeně navazuje. Každý rituál musí navazovat na předchozí rituál, že… Od počátku desky uslyšíme deklamace, zaříkání, chorály, patetické melodie a dlouhé přemýšlivé pasáže, ve kterých se sbírá síla k občasnému zasypání a blastu. Jak ale skladbami pokračujeme, přichází zklamání za zklamáním, protože nápady jsou ještě více rozředěny a některé pasáže obětují vyššímu (?) smyslu konceptu celé dlouhé minuty nudných repetic. Zejména druhá a třetí skladba skoro desetiminutovou recitací kouzelných formulek nudí až k uzoufání.

Úvody a závěry jednotlivých skladeb jsou možná vzhledem k ne-hudebním složkám artefaktu důležité (křik novorozeněte, sexuální zvuky, havran, moře, no nejsou to zrovna subtilní náznaky), ale při opakovaném poslechu vyloženě prudí. Kdyby pak následovala nasypaná riffařina, daly by se nejen oči přimhouřit, ale možná by i byla chuť hledat nějaké zajímavější než doslovné interpretace. Takhle ale oči spíš jen protáčím, když nastoupí další funící mezihra, nekonečné patetické deklamace a pak jako vykoupení konečně nějaká ta kytara. Rozumím tomu, že pokud se má dramatický oblouk klenout až do nebeské výše, musí být i rozloha patřičně epická. Tady se ale přehnalo úplně všechno.

Jak jsem shora naznačil, jen dvě skladby samy o sobě ještě mohou stát: první Krystl​-​Ah a šestá I am, některé jiné ale naprosto nesnesou měřítko „písničky“ a – jak již bylo řečeno výše – slouží pouze vyššímu celku. Jen v jeho rámci dávají smysl. Z hlediska přístupu, který jsem si v úvodu stanovil, tvoří většinu pěti ze sedmi skladeb pro mě téměř neposlouchatelná výplň.

K albu se ale dá taky přistoupit mnohem vstřícněji, dá se podrobně rozebírat s tarotem a gnostickými poučkami při ruce, což dozajista povede k lepšímu výslednému hodnocení. To ale přenechám kovanějším fanouškům, kterých Mephorash mají určitě i u nás dost. Civilnější posluchač, který nemusí nutně chtít ortodoxní black metal a blasty, ale prostě chce muziku, může v klidu Krystl-Ah minout. K nejlepší desce své dosavadní tvorby, totiž 1557 - Rites of Nullification, se Mephorash nepřiblížili (a nejspíš ani přiblížit nechtěli). Pro Krystl-Ah platí, že deska v užším smyslu tu musela přinést oběť, aby mohl povstat artefakt. Pro mě však vyšší esoterní sdělení nestojí za hodinu probírání se hudební nudou.