Intronaut jsem objevil zhruba před pěti lety, kdy se mi zalíbila vcelku originální kombinace tvrdého sludge a progresivního metalu, kterou kapela předváděla na albu Prehistoricism. Podladěné riffy, agresivní bicí, brutální vokál byly používané nezvykle inteligentně a jen občas byly decentně proložené nějakou tou prog pidlikačkou. Album mělo razanci, tlak a pro mne osobně znamenalo přijatelnou alternativu ke zvolna měknoucím žánrovým leaderům Mastodon. Kapele jsem tehdy věštil velkou budoucnost a těšil se na věci příští.

Zářná budoucnost, jak víme, skutečně přišla, bohužel však v trochu jiné podobě, než jsem si představoval. Následující Valley of Smoke nebylo objektivně vzato špatné a Intronaut skutečně začali být na své scéně známějším pojmem, mě osobně se však tehdejší změna kurzu moc nepozdávala. Štval mě nekvalitní čistý zpěv, na který kapela najela, a taktéž její znatelné vyměknutí. To jsem ale bláhový vůbec netušil, co má teprve přijít.

Novinka Habitual Levitations jde totiž v nastoupené cestě poklidného, „progressive“ preludování ještě dál a termíny jako sludge nebo metal už nejsou při jejím představování ani moc na místě. Kapela pod vlivem úspěchu předešlého alba, zdá se, definitivně změnila priority a tvrdost raných nahrávek je nadobro tatam. Novinka je vyloženě pohodová, více o atmosféře, melodiích a rádoby intelektuální jazz-fusion. Tvrdý bahenní riff se vyskytuje jen velmi, velmi zřídka. To, že je hudba klidnější a měkčí ovšem neznamená, že je jednoduchá nebo primitivní. Na albu se toho stále děje dost a Intronaut stále dokáží navodit svoji specifickou atmosféru, která - stejně jako dřív - občas připomene Tool nebo pozdní Isis, tentokrát však pokračují dál, až někam dejme tomu k Exivious, Cynic (resp. Aeon Spoke).

Album je (stejně jako všechny alba Intronaut) zajímavé, ovšem stále mu bohužel (stejně jako všem ostatním albům Intronaut) k dokonalosti kousek chybí. Problémem bych neviděl ani tak tu zmiňovanou změnu stylu, jako spíš fakt, že některé skladby jsou až příliš rozvláčné, nedůrazné a ztrácí tah na branku (konkrétně třeba Milk Leg). No, a opět není úplně přesvědčivý zpěv. Dle mého mít Intronaut lepší(-ho) pěvce, byl by výsledný dojem úplně někde jinde.

Takže závěrečné resumé: Opět to není špatné. Intronaut jsou stále hudebně zajímaví a osobití a konkrétně třeba kousky The Welding, A Sore Sigh Fo Eyes nebo Eventual nabídnou opravdu skvělé momenty, ale na druhou stranu žádný vál není tak dobrý jako byl třeba Australopithecus nebo Cavernous Den of Shame na Prehistoricism či Miasma z Valley of Smoke. Intronaut se snaží dobývat nové, progresivně-alternativní mety, ale obětovali tomu svoji bývalou tvrdost a průraznost. Příliš se soustředí na neukotvené progresivní brnkání a nedokáží již dostatečně přitlačit na pilu, a to je samozřejmě škoda.