Sakrblé, odysea jménem Inženýr Králík pokračuje. Po desíti letech od Lovení ještěrů další dobrodružství ze světa Yarrdeshe, Cataracta a masivních soundsystémů, tentokrát s prozaičtějším názvem – Techno. Na výpravu je samozřejmě třeba se pořádně vybavit, chlast, konzumace, od bedny pět centimetrů, špinky po ruce. Pouštím, čekám tuc-tuc-tuc, ale co to? Trrrr-tr-tr-trrr-džn-džn-trrrr, koberce, včelíny, mračna se mračí, krev krvácí. Malíček se nezadržitelně zvedá, ukazováček následuje, paroháč se rýsuje, místo přilepení k bednám se roztáčí kštice. Pičo, metal!

Jakože fakt, Králík valí slabikář disonantního metalu – jeho základy (Gorguts, Deathspell Omega), mathcorový mutace (Ion Dissonance) a i trochu Meshu polyrytmie občas vystrčí růžky. I přes tradičně poetický názvy (Smrdí ti hoboj!) je to překvapivě vážná záležitost, tentokrát se hádám u přípravy míň pilo a konzumovalo, víc hrozilo – kříže obrácený po celý sokolovně, pentagramy na každejch dveřích od hajzlu, kozel v tělocvičně. Ne že by se snad občas nezalaškovalo (viz tancovačka v Absolutní nástěnkář jak obludné), ale metalový základy jsou zvládlý precizně - křivák, hřebíky, nábojovej opasek, všechno.

A kde je teda to techno? Neboj, rytmika pořád staví na rozlámanejch breakcorovejch základech, který se ale zhluboka klaněj metalovýmu koberci. Na jednu stranu je tu rozlámaná elektronika osvěžující, na druhou stranu nezapomíná tlačit a je to víceméně nonstop masírka. Ta směs extrémní elektroniky a metalu tady prostě šlape - rozdíl mezi klukama, co tyhle žánry s láskou míchaj po celej život a někým, kdo najednou chce extrémní metal míchat s intelektuální elektronikou, aby byl ještě o kousek chytřejší (trk Autarkh), je znát.

No nic, cigára došly, pivo na dně, paroháč vadne. Závěrem snad jen tolik – do budoucna by mi nevadilo, kdyby se breakcore klaněl metalu trochu míň okatě, tady je na mě ta poklona možná až moc hluboká. Současnej Králík je metal, do kterýho je zakomponovanej breakcore. Zajímalo by mě, jaký by to bylo naopak.