S Haust pokračuje víceméně neúmyslný mapování norský scény, tentokrát ale z trochu jinýho, dalo by se říct tradičnějšího úhlu. Beze vší a srandy, tentokrát tam ten chlad norskejch sněhů je se vším všudy, žádný screamo, který paroduje blackmetalový loga, je tam to zlo, je tam ten černej havran, je tam Mayhem. Ale Mayhem smíchanej s ušpiněnou, zanedbanou kolovrátkovostí crustovejch vlivů, Mayhem, kde prim hraje rokkenroll.
Na první pohled by to mohlo vypadat na hospodskou blackmetalovou halekačku, ale Haust se týhle škatulce vyhýbaj na míle daleko, a to hned z několika důvodů. Za

prvý, i přes rokenrolovej nádech a alkopunk odér pořád vládne temná, nepříjemná, chladná atmosféra, kterou špína a chlast spíš umocňuje než zabíjí. Za druhý, nebojí se do jednoduchýho základu zasadit i odlišující prvky, trochu tý avantgardy co je cejtit z Dødheimsgard, trošku tý opulentní dekadence, která z rutinního točení kolem dokola dělá zajímavý divadlo. No a za třetí, zpěv je prostě krutovláda. Chvílema raněný zvíře v posledním tahu, chvílema zlomyslně krutej šašek, rolničky zvoněj a bič laská záda, lask, šleh, lask, smích, zábava. Hrdlo jak na zlatýho slavíka a dál.
Dohromady pak za přispění takřka dokonalýho zvuku (směska Mayhem a Discharge) vychází po delší době černost, která mě baví. Míchanice rozbitejch panáků,

kozlích hlav, rokkenrollu a trochy norský avantgardy funguje skvěle. .:. 8/10

Spojit crust a black metal mi přišlo jako výbornej nápad. Mám moc rád oba tyhle žánry a spojit je hudebně, i nad rámec fašizující motorkářské grafiky, by mohlo přinést svěží hnilobu. Zaútočit z nihilistických pozic na svět zase trošku jinak. Navíc, trapte mě, ale z Norska žádnou crustovou kapelu neznám, takže zvědavost o to větší, jak že se tam těm špinavejm motorkářům podaří spojit Dødheimsgard s Discharge.
Ale abych pravdu řekl, nejlepší na Haust je právě tak asi nápad. Jinak spíš rozpaky. Kytary naladěný trochu do vesela, zní opravdu nezvykle. Trochu špíny zůstalo sice i po čistění trsátkem za nehtama, ale šmír žádnej, spíš jen čekuláda. Ani černá riffová zimnice, z crustového kolovrátku právě jen co by se za nehet vešlo.
Riffy jednoduchý jak od Lemmyho, ale uvolněná ožralost, která je potřebná k nadhledu, chybí. Pokusy o technický řešení vyznívají docela naprázdno tam, kde chybí gró. Bude to asi přemrštěný používání halo efektu, který na některých aparaturách dělá zvuk téhle desky až směšným - když jsem slyšel sólo poprvé, až

jsem se lekl, jestli jsem si omylem nepustil nový Guns n´ Roses.
Vynikající zpěv a zejména hit White Trash Extravaganza tak jenom ukazuje, jak až moc dobrá by tahle fúze mohla být... .:. 6/10