Gorguts to s návratem na deathmetalovou scénu myslej vážně. Colored Sands byla v rámci jejich diskografie ještě taková opatrná, přímočará deska navazující víceméně tam, kde skončilo From Wisdom to Hate. Jasně, Steve Hurdle byl jenom jeden a podobný disharmonický zvěrstva jako on asi už nikdo nevymyslí, ale novej kytarista (Kevin Hufnagel z Dysrhythmie) na Hurdlea zručně odkazuje a zároveň přináší dostatek svojskýho prznění strun. Colin Marston (taktéž Dysrhythmie) basou rozkládá tu více, tu méně atonální struktury, tak jak to u Gorguts máme rádi. Lemay zůstal Lemay, jen ho teď víc zajímá orientální kultura, a Longstreth - teď už Hamelin - sype bicí.

Na novým EPku Pleiades’ Dust si už kapela troufá výrazně víc. Přináší sice jenom jednu skladbu, ale s ambiciózní půlhodinovou stopáží, během který zvládne odvyprávět takřka pět století dlouhej příběh slavný knihovny v Bagdádu - od jejího vzniku v osmým, až po její vyplenění ve třináctým století. Jen tak na okraj, knihovny, která mírumilovně sdružovala jak muslimský učence tak křesťany a židy. Poselství, který by asi každej nečekal od deathmetalový kapely, ale který je v současný době víc než příhodný.

A hned ze začátku přiznám, že u Pleiades’ Dust vrním blahem. Může za to především chytrý rozšíření hudebního výraziva - místo s harmonickejma postupama se tentokrát experimentuje s kompozicí skladby. Osvěžující tah v době, kdy se spousta kapel snaží navázat právě na odkaz Gorguts (a třeba Deathspell Omega) hlavně křivením harmonií, většinou bez výraznější přidaný hodnoty.

Kompozice je promyšlená a dotažená do puntíku, snad si ani nevzpomenu, kdy jsem naposledy slyšel takhle precizně poskládanou metalovou skladbu. Pleiades’ Dust je vágně rozdělená do několika pohybů, který se lišej co do atmosféry a skladatelskejch postupů, ale zároveň pevně drží pohromadě v jednom epickým příběhu. Jsou tu deathmetalový vyhlazovačky, atonální sypačky, atmosféričtější riffy, akustický brnkačky s orientální příchutí i ambientní plochy. Skladba vypráví spletitej příběh bez zbytečnýho zjednodušování. Rušný části střídají klidnější, rozjímavý momenty v přirozeným sledu, kterej balancuje někde na hranici předvídatelnosti a nahodilosti, tak jak plyne čas. V některejch částech Pleiades’ Dust postupně rozvíjí a graduje, další části jsou více závislý na náhlejch změnách. Celou skladbou se jako červená nit táhne několik leitmotivů, který se vracej v důležitejch momentech a celý EPko držej pohromadě. (Tady si dovolím podotknout, že spřízněnejm kapelám často tenhle kompoziční um chybí, což dopadá buďto vypravěčským zjednodušením – přímočará gradace po celou skladbu – nebo skladbou, která nedrží pohromadě).

Co se týká celkovýho lazení, Pleiades’ Dust plynule rozvíjí odkaz Colored Sands. Gorguts zase laškujou s orientálníma harmoniema (čemuž se koneckonců Hufnagel věnuje i na svejch sólovkách), řekl bych o něco zručněji než posledně. Už na minulý desce se orientální vlivy organicky vpily do deathmetalovýho riffování místo toho, aby byly využívaný jen jako intra a akustický vsuvky (viz Nile). V Pleiades’ Dust je tohle spojení ještě přirozenější, jakoby disharmonickej death metal a arabský motivy byly spojený odjakživa. Některý přechody z akustickejch, rozjímavejch momentů do deathmetalovejch sypaček mi zvedaj chloupky na krku – málokterá kapela zvládne v podobnejch přechodech zachovat původní motiv přes nánosy deathmetalovejch kytar a kobercový nálety bicích. Gorguts zcela s přehledem zachovávaj, konzervujou. A to bicí, tentokrát v podání Hamelina místo Longstretha, sypou ještě o něco víc než minule. Koberce, ale perský.

Co říct závěrem? Gorguts na Pleiades’ Dust poprvé přinášej jednoskladbový koncepční album. Výrazně zapracovali na hudební kompozici, což přineslo kýžený ovoce. Zvládli uhrančivě odvyprávět příběh dlouhej pět století během půl hodiny bez zamotávání se v nepodstatnejch detailech, bez lacinýho zjednodušení do předvídatelnýho mustru, s epicky potemnělou atmosférou navazující na Colored Sands. Zatím jednoznačně metalová deska roku.

a co o albu říká marastí kmen? (vyjmuto z alba měsíce)

- Colored Sands se mi líbí víc, zvukově, nápady, dokonce i bubny, ale furt super. (bizzaro)

- já se vlastně pořád tak nějak rozhlížím, dramaturgií mi to trošku připomíná Negativu. (brutusáček)

- zatím to vůbec nechápu, ale líbí :-) (onDRajs)

- vlastně ani nevím, co k této skladbě napsat. Jsou to přeci Gorguts, to musí stačit! Nicméně slyšet nahrávku před jejich nedávným koncertem, byl by zážitek zajisté umocněn. (Kuba) (BandCamp)