Začnu drobným upřesněním. Pokud ti jméno Gilla Band podezřele připomíná Girl Band, tak jsi ohař na správný stopě, jsou to ti samí nezbedové z Irska, jen je přestalo bavit odpovídat na otázky typu “Proč Girl Band, když žádná holka?“. Stylově to ale pro směřování kapely nic moc neznamená, novinka Most Normal je pořád vyjetej noise rock okořeněnej industriální elektronikou. Svým způsobem by se dalo říct, že je novinka takovej kompilát předchozí tvorby. První půlka je divočejší, kytary hlukujou v hypnotickejch smyčkách, víc se odkazuje ke starší tvorbě. Druhá půlka se pak hlásí k divnějším experimentům z minulý The Talkies, sází se hlavně na náladovější plochy napříč žánry.

Ať už máš radši starší nebo novější vály, Most Normal potěší hlavně tím, že si Gilla Band zachovali vlastní ksicht. Jsou tu všechny poznávací znamení, díky kterejm jde jejich rukopis rozpoznat na první dobrou. To, jak lámou hluk kytar do podivně zvlněnejch ploch, který tě vtáhnou pod povrch a nepustěj ven. To, jak nálady plynule přecházej mezi nasráním, znuděností a depresí a často umně balancujou někde mezi (což krásně shrnuje konec desky, kde zpěvák už jen do zblbnutí opakuje ‘Inevitable depression when I do nothing‘). A v neposlední řadě všudypřítomnej zpěv někde mezi Yowem a Cobainem, na jednu stranu zdivočelej, na druhou stranu zranitelnej, takový zvíře v rohu.

Hlavním problém desky shrnuje její název, Most Normal. V minulosti už totiž bylo divočeji, už bylo divněji, a hlavně už bylo lépe. Není to ani tolik o tom, že chybí moment překvapení. S tím, jaký Gilla Band dělali v minulosti stylový kotrmelce, je fajn, že se tentokrát soustředí na jemnější kalibraci výraziva. Průser je, že začínaj vykrádat sami sebe, kvalita nápadů neroste, spíš se dostavuje pocit lehce vyčichlýho recyklátu, k čemuž přispívá i divná dramaturgie desky, která mi přijde, jako kdyby byla slepená ze dvou EPek dohromady – první se soustředí na rockovou hlukařinu, druhý na náladotvorbu. Trochu tím trpí obě půlky, ale zejména ta první, kde je prostě moc podobnejch nápadů poskládanejch dohromady. Ono když potřetí během několika minut nastoupí kombinace minimalistickejch bicích a vyhrocenejch zpěvů, tak už je to spíš otrava než osvěžení.