Francouzi u mě na poli divnýho rocku poslední dobu pravidelně bodujou, do značný míry zásluhou několika menších labelů, jako jsou třeba Le Turc Mecanique (většinou víc elektro nebo párty věci), Dur et Doux (aneb poťouchlý variace na rock in opposition) a v neposlední řadě taky Poutrage Records. Ti se zaměřujou hlavně na temnější, okultnější nahrávky, z čerstvějších výlisků stojí určitě za zmínku třeba černá magie na Sidera od La Chasse nebo monotónní stěny na Gran Sasso od Hippie Diktat. No a dneska se podíváme na zatím nejnovější zásek, když poslední psi štěkají od Épais.

Na první pohled by pro mě Épais měli být spíš vykřičník než otazník. Temnej post-punk bez kajtry s dvojtejma syňtákama, to z mý zkušenosti zní nebezpečně, podobnejm věcem se normálně vyhýbám. Ale tady se naštěstí synťáky nesoustředí na sladkobolnou melodiku, ale na vytváření znepokojivý post-apo atmosféry, a jde jim to pěkně od ruky. Je to taková směs soundtrackový rozmáchlosti, obskurního rituálu a neklidnejch harmonií, který nejednou připomenou poslední Daughters. Výsledek funguje překvapivě dobře a je vkusně doplněnej o vysoce funkční post-punkovou rytmiku (zejména basa vyučuje z chytlavejch motivů) a teatrální vokály, který připomínaj, v souladu s názvem desky, vytí psů na měsíc. Je to směs docela svojská, Épais bych si s jinou kapelou v tomhle ranku spletl asi jen těžko.

A když už jsem nakousl tu soundtrackovost, tak to trochu rozvedu. O Quand aboieront les derniers chiens se mi totiž nejlíp přemejšlí jako o zvukový kulise k nějakýmu apokalyptickýmu dílku, vybavuje se mi třeba nějaká pokřivenější verze Apocalypse Now. Dokonce jsem si přistihl, jak si jednotlivý písničky představuju jako nezbytný části příběhu. Úvodní Laika črtá znepokojující znamení a náznaky, druhá Les trains je adrenalinem nabitý dobrodružství, trojka Soleil zpytuje svědomí ráno poté. Ale až poslední Le sourd tě nenechá na pochybách, tenhle příběh nekončí žádným triumfem. Končí v temný, plíživý nejistotě a morálním rozkladu.