Když Decrepit Birth pět let po svém debutním arcidíle, kdy s ním ve škatulce ‘us bdm‘ posunuli snad veškeré hranice, přišli s následníkem Diminishing Between Worlds, asi většinu myspacově nepřipravených fanoušků silně zaskočili. Tam, kde DB platili za vyrážeče klínů klíny a již v nemyslitelných slamovacích rychlostech dokázali v kadenci pálení riffů/slamů za riffem/slamem ještě přitlačit, tam Dimishing… nabrala naprosto odlišných kontur. Trio okolo kapelníka a sekerníka Matta Sotela přestoupilo z brutaldeathového rychlíku, kde jste z kabiny strojvůdce klapání kol o koleje na vykloktaných pražcích nestihli ani počítat, do navoněného orient expresu, kde se z jídelního vozu ozýval upidlikaný melodický heavy death metal, který by se téměř dal definovat Filipismovými slovy z úvodu Cosmogenesis. („Mezi světy americkou raketou, aneb jak by hrál Chuck Schuldiner v roce 2010…“) Zkrátka, brutalisté, co na debut dodnes přísahají, vytrhávali z deníčků jakoukoli stránku, kde bylo uvedeno jen jméno kapely.

Ale DB ani tentokrát nezůstávají na místě. Opustili stylové Unique Leader a přebíhají ke kolosu Nuclear Blast, čili přestupka z bdm na ‘(teplo) tech death‘ se jim evidentně vyplatila. Co se týče materiálu, ten snad tentokrát nevznikal jen v hlavě páně Sotela, ale za pomoci i dalších hráčů. Jiné (horší?) to už bude s ním samotným, protože kapela na první poslech až bez úkroku pokračuje v ještě nezaprášených stopách Diminishing…. A protože muzika nevznikala po dobu dalších pěti let, ale jen s obročnou pauzou, že by proběhlo i nějaké to vysypávání šuplíků? Po opravdu detailním rozposlouchání nahrávky si to však nemyslím.

První, co vás zarazí, je úvod alba. Jakýsi pokus o klasiku (?) a ta strašná délka. Neříkám, že kapela skladbu neutáhne, ale až po několika posleších song nabývá smyslu, ačkoli ani tolik tónových hrátek neobsahuje. A i když se pidlikání na celém Polarity samozřejmě nevyhnete, kapela se po DBW, kde pravděpodobně ještě kočírovala emoce a nové honění not, naštěstí trošku umírnila a zaměřila se více na tón muziky. Prakticky o žádné skladbě se nedá říci, že byste se v ní přestali orientovat a že by vás kytaristé bezmyšlenkově zasypávali nově příchozími melodiemi, preludii, sólováním… Výjezdy po hmatnících sice občas neberou konce, to je zřejmé, ale nemám pocit, že by album tolik zavánělo sebeukájením (toto berte s rezervou). Dokonce po čase ve skladbách začínám objevovat i silnější a výrazné riffování (týká se hlavně kratších skladeb), které umí skladbu vytáhnout nad to, že vám bez povšimnutí ve třech kubících not profrčí hlavou. Nacházím i pěkné, lehce tesklivé kytarové nápěvy; v kontextu by se dalo pro přirovnání říci, že DB tentokrát neposlouchali tolik Individual Thought Patterns a Necrophagist, ale více Symbolic a klasičtější metal. Album tedy přiválo spíše progresivního větru a nových pohledů (třeba vpravením jinak rozkládaných akordů) více než samotného technického podání. Syndrom někdy až zbytečně rozehraných (= přepidlikaných) melodií na jinak chytlavých riffech tu však stále je. Můžete také absolutně zapomenout i na jen občasnou slamovací pasáž (slamové jezero fakt vyschlo), kterou Dimishing… ještě nabídla. Jedinou památkou po bdm, která přetrvala, je trochu tupý, suchý a nijak variabilní vokál poustevníka Billa Robinsona (asi kámoš Chrise Barnese). Produkce je silnější, vybuzenější (trošku chyba) a více tlačí.

I přesto, že se DB přece jen v žánru, ke kterému konvertovali, začali více orientovat a dokáží místy i pěkně zacílit a vytáhnout z šuplíku i nosný (zůstal-li by ve skladbě déle) riff, jenž se neodehrává pouze v několika vteřinách a na hmatníku od půlky výš, zatvrzelce přemrštěné melodiky album určitě nepřesvědčí, neřku-li zhnusí. Těm, co mu dají šanci, zjistí, že na Polarity se DB nad skladbami zamýšleli efektivněji a účelněji, i když pan dirigent Sotelo místy ztrácí otěže a zdravou soudnost pro tvorbu hudby určenou pro poslech. I přesto ale budu tvrdit, že DB, pominu-li vliv Death (ale slabší než na DBW), hrají poměrně svojskou muziku, kterou od dnešních pidlikačerů, jichž je plný dvorek, poznáte hned z první; daný žánr poslouchám 15 let a vážně se už z každýho přetechnizovanýho pidli (teplo) tech deathu neposeru. Decrepit Birth nadále zůstávají propracovanou, namakanou, technicky k zahrání i kompozičně složitou muzikou, jejíž kouzlo vyleze až posléze – býval jsem chtěl album odsoudit! Technofilové a fanoušci Obscura, Son Of Aurelius, Arkaik, Element, Severed Saviour, Odious Mortem a podobných, ale klidně i Canvas Solaris z minulého týdne, bystřete. Polarity je nakonec vážně dobrá deska, jen svou melodikou sem tam nad něčí hranicí rozumného vkusu. Ouška někdy olizuje až příliš…