Crowbar. Co dodat k tomuto jménu. I když lze: legenda. Už 15 let jsou synonymem toho nejtvrdšího a nejtěžšího HC, co na této planetě vůbec existuje. Ale zároveň k tomuto nesmiřitelnému stylu dodávají složky typické pro jiné žánry – melancholie, smutek, existenciálno. Doomové atributy. A tak se přímo nabízí pojem doomcore – novinářské hnidopišství tentokrát staví na správných základech; inspirace kovotvůrci Black Sabbath tu byla vždy základním stavebním kamenem. Jenže Crowbar zní jako jejich pětkrát tvrdší verze. Po třech albech přichází rok 1996 a s ním i nepřekonatelný milník ryzí ultrabrutality Broken Glass. Makabrózně monstrózní řev božského Kirka Windsteina, typicky masivní crowbarovský zvuk, podle něhož je poznáte mezi tisíci spolky, těžkotonážní kila (ani nevím, jaký jiný přívlastek bych použil) porcující posluchače na amorfní kaši podporovaná surovou zvonící basou. Borcům z „páčidla“ stačí prostě hrábnout do strun a je vymalováno.

Síla Crowbar netkví v nějaké nedejbože komplikovanosti, spíš naopak. Tří až čtyřriffové skladby jsou však přímým zásahem na solar. Ty kytarové nápady jsou natolik dobré, chytlavé a zdařile zkonstruované (Tony Iommi a jeho přímo archetypální kytarová práce), že není třeba kamufláží a různých rafinovaností. Crowbar dělá silné písničky a k nim patří to nejdůležitější – skladatelský um. Neměl bych také opominout klenot Equilibrium (2000), kde se s vytříbenou pocitovostí střídájí skličující emotivní pasáže, které nejdříve posluchače psychicky nalomí a následující lavina všedrtících kytarových sadistických praktik člověka prostě a jednoduše odrovná.

Uplynula dlouhá doba a po nekonečném odkládání spatřil světlo světa poslední opus Life’s Blood for the Downtrodden; světe div se, pod etiketou jinak blackového Candlelight. Problémy byly s obalem, sestavou a produkcí. Windstein (hergot, není to Žid?) se taktéž v mezidobí věnoval úspěšnému pokračování projektu Down. Je zajímavé, že se sestava ve studiu liší od koncertní, a to markantně. Kirkovi vypomáhal na basu starý známý down-panterovec Rex Brown (baskytara má snad nejkříšťálovější zvuk, jaký jsem kdy slyšel) a bicí (jen na chvíli) ničil navrátilec Craig Nunenmacher.

Stop rutině reálií. S nutkavou myšlenkou, že Crowbar prostě NEMŮŽOU vydat špatnou desku, jsem přece jenom před vložením cd do přehrávače znejistěl; tak dlouhá doba a ztracení dlouhodobí spoluhráči, to určitě na morálce nepřidá. Musím se na rovinu přiznat, že prvních pět poslechů mne lehce zklamalo (ty jsem absolvoval v létě loňského roku) – především v poněkud nečekaném návratu k prvním třem albům z první dekády devadesátých let a jejich tradičnějšímu vyznění. Byl to samozřejmě lapsus tehdejší subjektivní recepce. Co jsem tehdy chápal jako přílišnou jednoduchost, vnímám nyní jako přímočarou údernost a mnou tolik oceňovanou schopnost JÍT PŘÍMO NA VĚC. Už otvírak New Dawn osobu z masa a kostí nenechá chladnou a klesá samospádem nezadržitelně k zemi. Kirkovi uvěřím cokoliv, i kdyby řval, že Hitler byl Žid, až natolik je jeho srdcervoucí křik sugestivní. Dalo by se říct, že poslední placka je takovým výcucem těch nejcharakterističtějších složek z celé diskografie Crowbar. Ve čtyřce se ve sloce dočkáme fantasticky teskné melodie, že ji nevyženeme z hlavy ani kdybychom si kapali do uší kyselinu sírovou!!! V polovině desky na nás čeká akustická balada, jež se pak rozjíždí v (jak jinak) samostroj silových riffařin, aby se na závěr kompozice opět zklidnila. Kdo má Crowbar naposlouchané, určitě postřehnul fakt, že druhé poloviny jejich alb nabývají na tvrdosti (ano, jde to!) a někdy tu sadistickou masáž už opravdu nejde vydržet. Také proto na samém konci čeká truchlivá osudovka Lifesblood vedoucí k tak naplňujícímu smíření.

U Crowbar není nic „jen tak náhodou nebo mimochodem“. Východisko životního pocitu zdola či dolů je systematicky utvrzováno hudební produkcí a především textovou náplní. Není to zkrátka výhradně muzika, nýbrž ucelený koncept opírající se o zřejmý postoj k životu a světu. Crowbar tímto komplexním způsobem završují kruh přesvědčivosti. V dnešní době trendů a zmatených módních gest, která jsou vnitřně prázdná, je to neocenitelná jistota. I když jsem opomněl toto album zařadit do nejlepších desek minulého roku, tímto opožděně splácím svůj dluh.