Originální česká divnopartička jménem Bambulkyne Dobrodružstvá vydává první studiové album. Když říkám originální, jde tak trochu více o image a koncept nežli hudbu samotnou. Pohlédněme krátce do historie.

Spíš než na nějaké excesivní vydávání materiálu se spolek soustředil na boření hranic živého vystupování. Moje první setkání byla asi podívaná největší - nahota, drag, močení, střepy ve vzduchu a na zemi a způsobená škoda klubu Fatal v rámci tisíců. Jindy zase trochu rvačky, pokud si člen publika nenechal líbit zpěvákovy útočné manýry. Každopádně výsledek? Ban asi v deseti evropských klubech (pražské nechyběly) a nutnost to na pódiu trošku zmírnit.

Z těchto důvodů je poněkud těžké věnovat se hudební stránce samotné, ale pojďme na to. Jde o takový mix grindcoru a rock'n'rollu, tematicky prošpikovaný samply ze stejnojmenného pohádkového seriálu od našich slovenských bratrů. Já bych o něm vlastně nikdy nebýt těchto bláznů neslyšel. K jejich výstředním gigům se ovšem hudba hodí náramně a pokud to neberete vážně, bude to bavit.

Zvuková kvalitka se na albu oproti vydaným EP zlepšila a přestože obsahuje pár songů, se kterými jsme se na nahrávkách už setkali, tady si je můžeme užít ve větší parádě. Hudba to není vůbec složitá, což je dobře - je skládaná přesně na party koncerty, které s tím, že vám může bez varování přistát moč v ksichtu, vždycky vyzněly dobře a hudební i morální poslání bylo naplněno. Hopsavé rytmy v nemalém množství materiálu maximálně zabaví, zvlášť když je naživo opakují do úmoru, zatímco zpěvák vybíhá ven bez oděvu pro oběti, co se před ním schovávají. Nu a o řádné sypačky taky není nouze. Vokál je přesně tak nelidský, jak být má. Kombinace jak řemen.

A pokud chceme trochu avantgardy, určitě udělá radost track číslo 10 s improvizačním saxofonem (název taky naprosto v pořádku). Následující snídaňový speciál má zase společně s klasicky návykovým party materiálem dramatické heavíkové ozvláštnění.

V takovém tom pravém grindu dá celkem zabrat nadohromadit dostatečné množství materiálu na full desku, i když záleží na vaší definici LPčka. Tohle sice není čistý grind, ale obyčejně jsou tracky dost krátké. Tady ale kluci vymysleli zajímavý fígl a dali si práci na dvouadvacetiminutové písničce (wtf?). Je to sice vlastně variace na několik rytmů (která rychle přechází v ten samý) vhodná přesně na výše zmíněnou koncertní situaci, ale určitě by mohla uspět v soutěži o nejdelší grindcorový song ever. Musím říct, že na sedmé minutě, kdy mám ještě dvakrát tolik před sebou, už bylo docela těžké to nevypnout, jelikož se fakt opakuje to samé dokola (ozvláštněno občas tak vyblitým vokálem, že si nejsem jist, jestli to není jen nějaká noisová krabička či kombinace) a já si při tom můžu s klidem udělat oběd a vyvenčit psa, kterého nemám, zatímco z hifi věže to pořád hypnotizuje utancované pavouky v rohu. Ale ok, asi je to udělané přesně pro tenhle vyhrocený efekt a člověk to vlastně celé poslouchat "nemá" a tím pádem pointa vyřčena.

Stojí za zmínku ještě klip na 12 banánků v čokoládě, ale fakt jen zmínku, protože na jeho pochopení nejsem dostatečně inteligentní. Nuž, sečteno podtrženo, je to prostě prča jak má bejt, žádné sraní (i když vlastně docela hodně sraní), jen nálož s chytlavými ríffky. Hudebně žádný objev, ale zabaví vždy a svého cíle to dosahuje dokonale. Kdo neviděl naživo, musí.