Legie Ubožáků, Lágry Všem i nepříznivé predikce Baby Vangy. Opakující se pokřiky z Plenitelova hrdla už stihly v kruzích podzemního hudebního extrému zlidovět – snad proto, že se v nich s patřičnou lehkostí prolíná ironie a nadhled s nutnou žánrovou jízlivostí. Do žargónu s obdobným ladem zapadá i Kladivo Intolerance, které plní funkci titulu první dlouhé desky Bahratal, pražského spolku ukutého z členů kapel jako je Vole, Sněť nebo V0nt.

Schopnost vyseknout prosté, vtipně nasrané heslo, toť jen jeden aspekt, pomocí kterého Bahratal na scéně vyčnívají. Posléze navazuje celkový přístup k textům, ve kterých se obdobně snoubí hořký humor s blackmetalovým nihilismem. Sázka na neotřelé se ve většině případů vyplácí, čeština totiž sedí k potutelné nenávisti často lépe než ke klasickému rouhání. V rámci lyriky (občas projevu i dikce) tak Bahratal připomenou spíše Vanessu než většinu zvukově bližších tuzemských kolegů.

Temný ostrovtip obestírá black-punk, který dokáže vyčnívat ze stále rostoucí globální tuctovosti. Bahratal se totiž nebojí sahat i jinde – přeskoky k death i doom metalu nejsou na debutu ojedinělé, z riffů i leadů leze spřízněná Sněť i jiné staroškolské metaly smrti. Zvolnění, které se občas dotýkají až DSBM stylizacím rovněž hudbu nepříjemně obohacují. Výsledkem je agresivní, dynamický a atmosférický celek ucelený punkovou primitivitou.

Kladivo Intolerance si na ploše necelé půl hodiny dokáže zachovat švih, dopad kovu se přitom skoro vždy trefuje na solar. Deska se zadrhává jen během přílišných zvolnění, zejména pak po akustickém intru v Demiurgově Kníru, kde se Bahratal taky míjí účinkem během snahy o čisté nápěvy. Ucho párkrát z poslechu vytrhne i několik úryvků jinak dobře podchycených textů – jde o momenty, kdy se jde s humorem až na hranu, kdy posluchač tápe, zda je jeho hrození opodstatněné, nebo se jen ocitá ve spárech podivné parodie.

Materiál z Kladiva Intolerance dlouhou dobu rezonoval napříč nejen českými pódii, dle zkazek i dosvědčení na vlastní oči vždy makal a ponoukal k násilí – vraždily sypačky, punkové tupačky i deathmetalové zpomalovačky. Na desce se toho tolik nemění, hudbě navíc pomáhá špinavá produkce, která zachovává údernost, občas snad jen zbytečně moc topí vokál. Kladivo tak nemusí padnout na správné místo zejména u těch, kteří si potrpí na striktní žánrové sdělení. V rámci muziky jako takové se vedle nešlape. Debut pravidla subžánru nepřepisuje, dostatečně však vyzývá jejich potenciál.