Nejméně dvakrát přeložená akce se stala skutečností a myslím, že byla až nečekaně příjemným překvapením. Jistě, zmrtvýchvstalí Pyogenesis mají za sebou historicky neortodoxní stylové kotrmelce, a ne každému se je podařilo vydýchat. Někdo hamburskou „happy-metalovou” kapelu bere se vším všudy, jiný si potrpí jen na kultovní doomové počátky, někdo Pyo nenávidí už z podstaty samé. To ovšem nic nemění na tom, že si Němci po většinu doby své existence udrželi jakýs punc originality, byť na vědomé hranici s kýčem, a že se v budějovické Fabrice odehrál nadmíru zdařilý koncert kapely, která u nás naposledy vystupovala tuším s Cemetery a Lake of Tears v Ostravě někdy Léta Páně 1996.

Pyo… co? Co to sakra je?

Přitom v devadesátkách vydávala kapela u Nuclear Blast, její epko Waves of Erotasia a hlavně Sweet X-Rated Nothings znal každý, kdo se trochu zajímal o doomovou scénu, starší Ignis Deo je dodnes kánon. Na pozdějším Twinaleblood definovali celkem originální kytarový sound, kdy podladili na dřeň a svou melodickou muziku prodávali se zvukem až grindových prasáren. Koneckonců byli v těch dobách personálně propojeni třebas s takovými Gut. Ano, tři zářezy po albu Unpop včetně, to byla silná soda i na mě a pro alternativní punk a popmetalový kolovrátek jsem neměl pochopení. Pyo jsem zatratil do propasti jak nevěrnou konkubínu, zatímco oni se svou ulítlou komerčárnou v Německu vyprodávali haly. Potom však přišel pád a po pro mě naprosto otřesném pinky punky und popy albu She Makes Me Wish I Had a Gun v roce 2002 i rozpad kapely. Její další působnost by byla stejně jedovatá a nepoživatelná.

Někdy v roce 2015 odněkud z Marsu spadla deska A Century in the Curse of Time, znovuoživené to kapely Floriana Schwartze a přestože to nebyl žádný zázrak, jednalo se přinejmenším o celkem snesitelnou reminiscenci časů hojnosti. V roce 2017 přišlo pokračování steampunkové trilogie s podle mě už vyloženě povedeným albem A Kingdom to Disappear následovaným o tři roky později podobně laděným, o chlup slabším A Silent Soul Screams Loud. Pyogenesis, kteří kdysi padli z piedestalu bohů, a jejichž souputníci mezitím udělali díru do světa nebo z něho nadobro zmizeli, se znovu přihlásili o právo na svůj bídný život.

Trochu té agónie…

Němci po morových obstrukcích a změnách v termínech nakonec v Budějicích vystoupili díky péči stálice tamního metalového undergroundu Agony. Ti také kolem půl deváté odstartovali svůj blok cca pěti skladeb. Je třeba ocenit, že Fabrika po rekonstrukci a se změnou majitele dost vyrostla, klub je super zázemím pro množství metalových akcí a návštěvu lze jen doporučit.

S Agony jsme se přenesli nejméně o dvě dekády zpět a ze slušnosti museli vyslechnout poměrně zaostalou produkci, která se dá popsat jako thrashující death ve středním tup-tup-tap tempu. To však namnoze nebylo dodrženo, jak si přísná pravidla rytmiky žádají. Sympatická žena za mikrofonem nevládla nikterak špatným hlasem, zvlášť, když se jednalo o growl. V čistém projevu by se dokonce daly vystopovat jakési až rapující biafrovské deklamace, dojem však hatil akcent a neznalost textů čtených z papíru. Přehulený zvuk bolel stejně jako slabá produkce sama. Coby nejlepšího vokalistu (kromě zpěvačky řval i vlasatý kytarista a basák) jsem vyhodnotil baskytaristu, druhý dvoumetrový pořez-kytarista zaujal hrou jedním, maximálně dvěma prsty, protože víc se mu na hmatník při jeho obřích prackách nevešlo. No, a to je, z hlediska hudebního, asi o předkapele vše. Agony s takovou zůstanou čistě provinční záležitostí pro kamarády. Pardon, nemyslím to zle, respekt.

Když je kapela při chuti…

Sice to ještě před začátkem koncertu vypadalo všelijak, ale nakonec se klub zaplnil zhruba sto padesáti pamětníky. Jen přeci už Pyogenesis dnes málokdo zná a navíc bylo s otazníkem, co vůbec hamburští předvedou.

Hned od úvodní Every Man for Himself… and God Against All se za zbytkem kapely ve slušivých vestičkách na černých košilích vřítil na stage Flo bez kytary jen s mikrofonem, vyskočil na bednu a hned předvedl, že má stále zlato v hrdle. K tomu mu ve sborech opravdu zdatně sekundoval nový kytarista a živel Frederico Marengo. S tímhle Italem jsme před i po koncertě pokecali a ukázal se jako hodně pohodový chlápek. Se Steam Paves Its Way už drtili své do pekla podladěné pololubovky oba kytaristé a první příděl staroby nastal s hitovkou Through the Flames z Waves. Zvukově solidní, světýlka blikala a nedočkavci začali hned kotlit. Spolu s dalšími téměř třicetiletými peckami Fade Away, kdy refrén zpíval celý sál, a přídavkovou It’s on Me, to byly časově nejvzdálenější záseky, které měly pochopitelně silnou odezvu. A pro pořádek - murmur byl také v pořádku.

Dalo se očekávat, že nebude chybět ani Mother Bohemia, kde si kapela do skladby „zblekmetalizovala” Bedřicha Smetanu a Flo počítal, kolik že to dní v naší krásné kotlině nehráli. Bylo to bez mála deset tisíc západů slunce. Rico se toho nebál a skočil s kytarou do kotle, kde zapařil s nadšenými maníky a hrály se ty povedenější tutovky z novější tvorby jako Blaze My Northern Flame, This Won´t Last Forever nebo Will I Ever Feel the Same. Polohy těchhle skladeb jsem si osobně užíval nejvíc, chlapi zpívali i ve třech a sborečky jim šly náramně. Přesvědčivost nechyběla, jen přeci to byla kdysi relativně větší kapela a profesionalita se konala. Zároveň potěšila absolutní nenucenost v komunikaci, pořád probíhaly nějaké prdelky, Flo do sebe pravidelně lil gin s džusem z úchylně blikajícího půllitru, s Ricem se neustále hecovali, entuziasmus a dobrá nálada stříkala jako veselé sperma a lidé se evidentně bavili také. Jako vrchol všeho obdržel zájemce zdarma kapelní pivenku za podmínky, že pro Budvárek proběhne crowdsurfing až na bar, což se stalo. Čtveřice na pódiu se nešetřila, tekl pot i slzičky dojetí, že se všichni pořád máme rádi, i když už to vypadalo, že Pyo dávno nikoho nezajímá. Hudebníky jejich muzika viditelně hodně baví, a to se pak odráží ve všem.

Hrály se i Blue Smiley’s Plan a Love Nation Sugarhead z Unpop, což mě zrovna moc nebaví, ale vzhledem k poměrně vysokému zastoupení žen v publiku i tyhle věci padly na úrodnou půdu. Celkově vzato, super být na metalu, kde je tolik holek, hned to šlo esteticky nahoru. Kytary valily v groovech parádně, nové songy mají drive a ukazují, že Flo je zdatný skladatel, který se nebojí přitvrdit nebo naopak zjemnit, tu zrychlit tempo nebo ubrat, aby stylový gulášek chutnal. Neustálá komunikace s publikem vytvořila ve finále až srdečnou atmosféru, ke které klipovka The Capital nebo Modern Prometheus padly jako ulité. Já jsem ocenil další letitou Twinaleblood plus přidávanou a klubem odzpívanou I Have Seen My Soul. Závěrečnou blbost Don't You Say Maybe opět kapela pojala jako workshop s publikem a výsledkem byly úsměvy všech přítomných od ucha k uchu. Další dojemné proslovy a konec. Družba pokračovala i po show u merche, který si kapela sama prodávala a jak řekl Rico: Thank you very Matcha!

Koncert ve Fabrice byl tak až trochu nečekaným osvěžením a úspěchem mnohými zatracované kapely, která ale koule rozhodně má a nuda s ní nehrozí ani náhodou. Nevím, jestli tady Pyogenesis ještě nějaký blázen uspořádá, ale já bych šel. A určitě ne jen kvůli pěkným holkám :)