Když do Prahy dorazí Profanatica, není co řešit. Okamžitě se jde vzývat sataňizmus, blít na křesťany a vše potřísnit nesvatou mrdkou. Tentokrát k nám dorazil Paul Ledney s doprovodem už popáté a zavítali do Modré Vopice. Díky různým zahraničním festivalům sice vím, že i velká pódia Profanatice sluší, ale když na to přijde, nejintenzivnější koncerty bývají vždy ty, kde si na kapelu klidně můžeš sáhnout a kde ve stísněných prostorech dostanete od dalších návštěvníků pár ran pěstí. A co si budeme, byť legendární status kapely je neoddiskutovatelný, na její koncerty u nás nikdy velké davy nepřišly, takže zbytečné, aby hrála v nějakém poloprázdném sálu.

Ani tentokrát to s návštěvností nebylo kdovíjak super. Ve Vopici bylo lidí tak akorát, aby se zaplnila, ale žádný nátřesk. Možná za to může i fakt, že odpadl zahraniční support v podobě portugalských Necrobode. Jejich místo převzali místní Sekeromlat, jejichž rouhání je ze všech možných českých kapel Profanatice pravděpodobně nejblíže, tudíž dobrý tah.

I lokální předskokan ale přiměl dost lidí, aby přišli včas. Já dorazil pár minut po oficiálním začátku, kdy Sekeromlat už hráli první nebo druhý song, satanužel s dost nevyrovnaným zvukem, ale těch hrozičů je už v klubu sledovalo nemálo. I já se musel postavit před kazašského hřebce a kouknout, jak hezky drtí struny. Na pravé straně sálu se žel stát kvůli hrozné přebasovanosti moc stát nedalo, byť Kája, pro kterou se jednalo o poslední koncert s kapelou, kterou zakládala, by si několik paroháčů směřujících jejím směrem rovněž zasloužila.

Ono těch změn v kapele za poslední dobu proběhlo více než málo. Nového zpěváka má Sekeromlat už pár let, Abík zde taky drhne kytaru už nějakou dobu, ale nedávno položil Sekeru na hřebík i původní kytarista Hanz. Abylay tedy drtil všechny jeho riffy sám a popral se s nimi dobře. Po vizuální stránce kapela rovněž vypadala již tradičně krásně. Painty, krev, hromada kouře, hromada kostí a lebek na pódiu. V tomhle ohledu jsou rozhodně největším vetešnictvím u nás a kouká se na ně fakt parádně.

Škoda jen, že ten sound měli zrovna dost přepálený a těžko se hledalo nějaké opravdu dobré místo, kde bych si jejich koncert užil naplno. Nejvíce mě tedy bavily hlavně pecky z prvního dema, protože Fosgen a Rituály znám už nazpaměť. Drápy a tesáky nebo Zemřeš utopený z jejich řadovky ale rovněž vyzněly fajn. Celkově si tedy myslím, že si Sekeromlat před největší kapelou, s kterou zatím hráli, ostudu neudělali. Sláva ďáblu a Abylayově mamce!

Poté, co z pódia zmizely všechny Sekeří lebky a pentagramy, nadešel čas na další chcaní, sraní a plivání blitek do xichtu křesťanů. Profanatica hraje sataňizmus v té nejryzejší a nejprimitivnější podobě, což však vůbec neznamená, že by ničila zkurvené svatostánky jakkoliv slabší silou. Naopak, méně je někdy více, a osobně jsem se již posedmé přesvědčil o tom, jak moc umí ďáblova černá mrdka pálit v očích a jak to bolí, když tě Satan kopne do čelisti svým kopytem.

Na první pohled sice pódium ve Vopici vypadalo po předkapele poněkud prázdné a ani v kotli to kdovíjak nevřelo. Ani Bible ale nezačíná apokalypsou a chvíli holt trvá, než všichni padnou na kolena k nohám anděla s tvrdým čurákem, kterým právě omrdal krvavého božího beránka. I tentokrát tedy chvíli trvalo, než si prvotně zprasený zvuk pořádně sedl a než se v lidech probudil ten pravý fanatismus.

Zpočátku jsem až nevěřícně koukal, jestli to nebude nejhorší koncert Profanaticy, na kterém jsem kdy byl. A zrovna v Praze a ve Vopici? Něco takového jsem ale nemohl připustit a naštěstí jsem nebyl jediný, kdo byl připraven přimět nebesa krvácet. S narůstajícím tempem, jakým do nás Profanatica sázela songy, naštěstí narůstal i počet lidí, kteří přitápěli pod pekelným kotlem, aby hezky bublal. Minimálně Sud s Weyškou a pár dalšími mentály pomohli rozdmýchat ohně tak, že z toho ve výsledku vylezla ještě větší řežba než nedávno na Antichrist Siege Machine.

Potěšilo rovněž, že se nehrál pouze totálně oldschool set, ale došlo i na několik songů z poslední hodně vydařené řadovky Rotting Incarnation of God. Určitě hráli Sacramental Cum, a jestli mě paměť neklame, tak další pecky byly Broken Jew a Tithing Cunt. Vrcholem setu byla ale tradičně vypalovačka Unto Us He Is Born, po které Paul Ledney zahlásil, že zahrají song z roku 1990, a padla morda Final Hour of Christ následovaná Weeping in Heaven, kterou bylo trýznění svatého těla i všech přítomných jedinců u konce. A byť triumf z Prague Death Mass opět překonán nebyl, myslím, že se nám s Profanaticou opět podařilo zeblít všechny děti Boží dostatečně.