A po čtvrtečních Sadus tu byl pátek a s ním návštěva extravagantních Frantíků Misanthrope. A opět to byl smolný večer, ne ani tak návštěvností (řekněme něco okolo 150 lidí), ale selhala tentokrát technika, ale k tomu postupně.

Krátce po osmé se na pódium dostavili mágové Forgotten Silence a rozehráli své eposy chystané pro desku vydavatele Martina Čecha a jeho pořádající agenturu Epidemie. Jestli jsem to dobře spočítal, tak se dostalo „pouze“ na čtyři skladby, přičemž poslední byla z prehistorie Thots a potěšila tak nemálo přívrženců, i když aplaus kapela utržila co chvilku. Nevadilo, že se opět posunuli jinam, řekněme do artrockově znějících kolbišť. Hrálo jim to hrálo, kroutilo se, kudrlinkovalo, samozřejmě nezpívalo (vyjma Thots přídavku) a klávesově čarovalo. Ano, ano, zejména na tento nástroj (opět po dlouhé době) směřuji megapochvalu, byť se musely krčit za sloupem ve tmě.

A pak to přišlo. Kde se vzal, tu se vzal výpadek proudu a Matrix se v několika opakovaných fázích postupně ocitával ve tmě či aspoň příšeří. Šťáva netekla a když tekla, tak způsobem, který úplně ne tak vyhovoval zvukové aparatuře, takže došlo k odpálení středů na bednách. Oprava zabrala tak přes hodinu, což různí jedinci trávili různě, nejvíce ale trpěl Martin Čech, jehož utrápený výraz se nedal než politovat.

Nakonec ale problémy odezněly a na pódium se rovnou vyštrachali Misanthrope. Těžko říci, proč je jim přisuzován přídomek „avantgardní“. To spíše je jim bližší ta aristokracie. Jisté je, že tento večer mi spíše připomínali blekmetalové Elvise křížené s Ozzym. Možná jsem je úplně nepochopil, možná to je ta jejich „avantgarda“. Jedním dechem ale dodávám, že když si na tuto rozpolcenost člověk zvykl, mohlo ho to i bavit, což se v mém případě stalo záhy. Ono se dá totiž těžko nepodlehnout nakažlivým melodiím, které tihle žabožrouti dokáží složit. K tomu přirozené showmanství, které předváděl po celé vystoupení do kožené bundy napěchovaný, otylý zpěvák S.A.S. De L’Argiliére. Velmi k popukání byly jeho vrtule a ještě zajímavější jakoby neurvalé chování vůči svým spoluhráčům, které sem tam nevybíravě odstrčil, aby se dostal, kam zrovna potřeboval.

Závěr pro hrstku přítomných obstarali Dying Passion a zdá se, že budu muset na tuhle kapelu přehodnotit názor.

I přes drobné problémy s technikou opět podařený večer, který bych nazval překvapujícím po všech stránkách, více ale už Bizzi…