CEPHALIC CARNAGE, PSYCROPTIC, ION DISSONANCE, HOUR OF PENANCE, DYSCARNATE
- kdy: 29.9.2010
- kde: Praha, Black Pes
| Psycroptic:
| Ion Dissonance:
| Hour Of Penance:
| Dyscarnate:
Pět kapel, pět velkých a ještě větších námrdů, pět zážitků, ale hlavně Ion Dissonance! Klubový koncert roku, takovou nálepku od Marastu dostává předposlední zářijový večer v klánovickém Black Psu.
Klubový koncert roku, takovou nálepku dostal předposlední zářijový večer v Black Psu v Klánovicích. Menší hloučky už se tvořily před klubem kolem sedmé, opodál stál velký červený tour bus. Hlavně pro Ion Dissonance to byla velká změna – když se prvně ukázali v Black Psu, celé tour se těsnilo ve dvou dodávkách. Jako minule, i tento večer zaznamenali fronty u merchu hlavně ION DISSONANCE, kterým po návštěvě - zejména naší redakce - nabyla hezky kasička.
To už ale pivko (hnus, berte do Psa něco jiného) a lehce po sedmé začínají Dyscarnate. Z desky mě jejich „ded medl“ á la Misery Index nezaujal, naživo se přiznám, že kluci víc tlačili a byli agresivnější. Hrálo se zejména z aktuálního debutu a prim hrál vcelku vlídný zvuk - známe, jak to u prvních kapel bývá. Více snad kolega Bizz...
(Bizzaro tedy doplňuje, že Angláni dali třeba Yielding the Iron Fist, Those Who Trespass Against Us nebo Judecca a rozhodně dostáli tomu, co předvádějí na debutu. Masivní groove a agresivní grindující atak, který mladá trojice prezentuje v neurvale deathmetalovém tempu. Mladí, neklidní a především jistí v tom, co dělají.)
Hour Of Penance s deskou Paradogma se strefili do černého a deathmetalový fanda jásal, jak to Taliáni válí. Nicméně v kapele došlo k takovým personálním změnám, že vlastně nevím kdo, kdy, kde a jak. Vály z desky si v sestavě, která ji nahrála, neužiji… Nevadí, aktuální sestava se toho chopila víc než dobře a pravá truhlařina předvádí poctivý death metal bez vedlejších přívlastků. Oproti desce se mi zdají lehce pomalejší? Přesto to mělo tah na branku a pověstné vrtule se taktéž objevily.
Ion Dissonance a jejich aktuální Cursed aspiruje na desku roku. A hlavně ID byli zřejmě hlavní tahák pro většinu přítomných. Tahle kapela, která v prvopočátcích skloubila vše extrémní od svých vzorů, dnes platí ve svém ranku za veličinu a má mnoho následovníků, kteří se jim bez nadsázky nemohou rovnat. Už jen svým zvukem a laděním kytar jsou specifičtí, na desce mohutné osmičky vrní v duchu severu. A naživo? Ani slechu po hloubkách, naopak kytary pěkně „vysoko“ a čitelně je znát každý riff, který tak či onak fanoušek pod pódiem zná. Katatonie technických krkolomností, které ovšem mají hlavu a patu, nekompromisně drtí už slušně zaplněného Psa. Velkou devizou Cursed je samotný zpěvák Kevin McCaughey. Jeho projev dostál taktéž posunu a naživo byl velkým tahounem celé kapely, oproti Klánovicím 200 působil tento večer sebejistým dojmem. O malém 'JF' Richardovi za bicími ani netřeba mluvit. Ten člověk je psychopatické chobotnické hovado, protože tam, kde po prvotním vulkánu kytar něco zbylo, on zadupal do země. Na to, jakou ID disponují hudbou, byl strojově přesný a bezchybný. Nováček u basy Yannick nebyl tolik akční jako jeho předchůdce, ale i přesto, jaký měli ID vždy problém s bass-strunatci, se toho chopil slušně a své party odehrál s přehledem. Celá kapela funguje naprosto perfektně jako sehranný 
celek, a i když desky mají svůj zvuk a živé hraní ovlivní zvuk v daném klubu, přesto to, co slyšíme na desce, oni s přehledem zahrají. A že by byli po svém setu, který nás zavedl až do první desky (The Girl Nextdoor is Always Screaming mlasky, mlask), nějak zničení, vyvracela veselá nálada a úsměvy rozdávané na celé kolo. Přišli, zahráli, zvítězili…
Z daleké Tasmánie českému publiku více než dobře známí Psycroptic předvedli možná snad nejlepší klubový zvuk, co jsem kdy slyšel. Ačkoliv to může znít jako klišé, zvuk je něco, co se v našich končinách chtě nechtě pořád piluje. Psycroptic byli rychlí možná až moc, lavina triggerů drumce Davida Haleyho byla neúprosná a určovala tempo celého setu. Psycroptic, stejně tak jako ID před nimi, jsou známí svým specifickým zvukem, kdy kytara není brutálně podladěna, ale má naopak čistý, až „hardcore“ říz. A opět platí stejné jako u ID, tasmánští čerti dovedou skvěle přenést materiál z desek na prkna. V Black Psu jim k tomu neskutečně sednul zvuk, takže bylo o zábavu postaráno. Střihl se průřez kariérou s důrazem na stále aktuální Ob(servant). Jason u mikrofonu dostál své pověsti hlavního čerta a jako soptík byl po pódiu k neudržení. Nakolik Čech pozná australskou hudbu, natolik Australan zná českou, proto velkým a milým překvapením byla výzva Jasona směrem Zdeňkovi Šimečkovi aka GTboyi aka řvounu nestárnoucích Godless Truth, aby si spolu s ním zařval celou Ob(Servant). Duet dopadl na výbornou a byl skvělou třešničkou na pomyslném dortu celého setu. Jestli Psycroptic někoho vloni na Brutalu nepřesvědčili, teď v klubu nezůstal nikdo na pochybách.
Ano, ano, i Cephalic Carnage svůj set zasvětili jako podporu nedávno vydané novince Misled by Certainty; ostatně tak se jmenuje i celé tour. Rovnou řeknu, že vystoupení oproti setu na BA nebo na Chmelnici bylo slabší. Ano, hudba coloradských Cephaliců je pořád svá a pořád oproti jiným kapelám „dál“, přesto mi výstup přišel trošičku sterilní a jednotvárný. Radost taktéž kazila basa, která ven lezla až příliš mohutně a od půlky setu se jí nepodařilo zkrotit. Oproti tomu se musí vyzdvihnout výkon Johna Merrymana, který stejně tak jako JF či Haley před ním vyjel ze stejné továrny na přesnost a bicí byly něco, co tento večer muselo potěšit každého. Indián Lenzig servíroval jak ze zmiňované novinky, tak i z libového Lucid Interval…
I když se zdálo, že se celý večer protáhne, končilo se těsně před odjezdem posledního vlaku do centra města. Ti z nás, kteří plnili portmonku kapel, samozřejmě odjezd nestihli a cestu domů měli dobrodružnější, to ale nezměnilo nic na velmi vydařeném večeru.
Přestože večer slibuje tvrdou a dlouhou zábavu, nelením ani během dne. Rozpálenej z Literárky v Řetězový a lehkým usrkávání bramborový pochoutky ve vlaku, dorážíme na místo kolem půl sedmý. Jen co vejdu, proud mě strhává k distru Ion Dissonance, kde je to kupodivu už takhle brzo na ostrý lokte. Neváhám hned zatopit tisícovkou, což neváhá udělat ani drtivá většina lidí kolem mě, a ID maj horký chvilky se sháněním drobnejch a matematikou. Kluci je ale po určitejch peripetiích s rozměňováním zvládaj a každej odchází s tím, pro co přišel a distro kasička se utěšeně plní.
Ještě rozzářenej ze zdárnýho nákupu se přesouvám do sálu, kde už si protahuje nohy britský trio Dyscarnate. Na to, že akce se teprve rozjíždí, je slušně plno, a tak kapela neváhá a hrábne do strun. Džn džn, klep klep, písk písk, celkem příjemně to kluci hrnou, hudebně bych to sám zařadit nedokázal, ale utrhnu moudro z Šéfovy recenze: Misery Index potkávaj Dying Fetus. Asi jo. Rád bych se rozepsal nějak detailnějš, žel už po první písničce se mi dere na mysl jediný a pořád větší slovo – hlad, hlad, HLAD. Vydržím jetě půlku dalšího válu, balím to a až do začátku Hour Of Penance se přesunuju do vedlejší restaurace. Takže vám radši než nějaký detaily z Dyscarnate povím, jakýho jsem si dal hamburgra.
Objednávka zněla – se vším, i s hranolkama. A měl všechno, co od hamburgru chceš – křupavá slanina, rozteklej sýr, čerstvý zelí, čerstvý rajče, dobrej dresing a, a to hlavně, maso tlustý přes kritickou hranici 1,5 cm. Až tě někdy v Psu něco nebude moc bavit – což teda případ Dyscarnate nebyl, ale brzká hodina začátku si vybrala svojí daň – doporučuju burgr jako ideální alternativní program.
Zpět k programu, vracím se totiž přesně na začátek makarónů Hour Of Penance a jde vidět, že v Itálii jsou holt i metalisti fešáci. Kožený botky, upjatý džíny a přiléhavě vzrušující černý trika. Sluší jim to, o tom žádná, jen ty bubu pózy pak nejsou tak zlý, dokonce občas spíš komický (zejména u kytary mi občas vytanuly některý žabí pozice z nesmrtelnejch videoklipů Immortal). Hudebně ale všechno v pořádku, i přes obavy z obměny sestavy, sype se rychle, ostře a zle, bez nějakejch melodickejch serepetiček. Dostavuje se podobnej pocit jako na deskách, HOP nejsou tak výrazně o atmosféře, jako spíš o tý intenzivní našláplý brutalitě, která tě během pár tónů vcucne a nepustí. Jen škoda, že se jim nedostalo trochu lepšího zvuku, z celýho večera se dle mýho skromnýho názoru nejvíc koulovatělo právě u italskejch fussili.
No, popravdě už jsem byl na konci Hour Of Penance spíš natěšenej na to, co přijde. Totiž na Ion Dissonance. A když se konečně na pódium dostali, tatam byla aura italskejch bubáků. Zapomeň na hrozně tvrdý vrtule a ještě tvrdší zdvižený paroháče. Hned první písnička ukazuje, že kluci si chtěj muziku hlavně užívat a nepotřebujou k ní hrát nějaký divadýlka. Úsměv na rtech, nadšení z hraní a hrozně příjemná atmosféra - nečekal bych, že tohle zažiju zrovna u kanadskejch čertíků libujících si v v totálních hudebních extrémech. Gesta a přístup jsou ale jedna věc a samotná produkce věc druhá. A muzika byla tak, jak jí znáš z desek, ale ještě o dýlku zápalky dál. Hrozně intenzivní, zloba, neuróza, stíhy, často až na hranici únosnosti a sem tam i někde za ní, svět se kolem tebe točí v jednom obrovským vertigu. Zvuk perfektní, správně omaštěnej i posolenej, a samozřejmě v něm bylo cejtit nějaký ty struny navíc. Hraje se zejména z novinky, pak, myslím, dvě věci ze Solace (třeba She’s Strychnine, pozn. Bizzaro), dvě až tři z Breathing is Irrelevant a Kneel z Minus the Herd, plus možná ještě někde něco, za tenhle výčet ruku do ohně nedám. Co ti budu povídat dál, jako když sfoukneš svíčky na svým prvním narozeninovým dortě, jako když dostaneš první pusu od holky od vedle, prostě koncertní událost roku. Celá tahle paráda měla jen dva přetažený stíny okolo šminek. Za prvý, skladby z Breathing is Irrelevant si kluci trošku osekali, zpomalili a nějak tam přibylo těch moderních breakdownů, co každej váží aspoň tunu. Za druhý, nejslabší skladba z celýho Cursed, This is the Last Time I Repeat Myself s jednoduchejma deathcorovejma mlátičkama přece jen nemusela jít na konec, popřípadě nemusela jít vůbec, ačkoli probudila skrytý karatisty z kotle.
Po Ion Dissonance se lehce věru nezačíná, obvzlášť pokud se ti líbí vesnický zábavy a heavy metal. A Psycroptic bohužel prodávaj svůj death metal jak cukrovou vatu na cirkuse, slaďoučký deathmetalový odrhovačky, jen občas trošičku bubu, ale asi jako když si do domu hrůzy vlezeš v osmnácti s prvníma fousama na bradě a ne jako devítiletej capart. Víc si k tomu říct netroufnu, tuhle část reportu milerád přenechám Šéfovi, protože on těmhle deathmetalovejm cukrkandlům víc rozumí, rád mlsá, a hned po koncertě na mě vysypal několik superlativ.
No a dostáváme se k samotnýmu závěru, a lehký o něm psát taky nebude. To zejména proto, že Cephalic Carnagetady hrajou snad postý, vlastně jako když se těšíš na večerní vanu plnou teplý vody, potěší, ale ničím nepřekvapí. Maj svůj kvalitativní standard, navíc je mám rád minimálně z nostalgie a určitě i o něco navíc za hudbu, takže to nemohlo skončit jinak než kvalitním setem. O strojovým a zároveň totálně flegmatickým bubeníkovi se snad už ani nemá cenu zmiňovat, všichni ostatní taky podali férovej a vyrovnanej výkon, na druhou stranu nic, co by vybočovalo nad jejich průměr. Popravdě, těžko u mě asi někdy překonaj památnej koncert tenkrát na Sedmičce (aspoň tuším, že to bylo tam). Ale ta třešnička nakonec, Black Metal Sabbath, i když tentokrát jen masky a žádný hřebíky, ta spolehlivě zvedne náladu.
Initiation of the Misled Tour, složenina posledních počinů v diskografiích Cephalic Carnage a Psycroptic, přivezla do klánovického klubu Black pes sestavu, jakou si nemohl nechat ujít žádnej fanoušek extrémní muziky. Kapely se sjely z USA, Kanady, Austrálie, Itálie a Anglie a všechny si daly stejné předsevzetí – ZNIČIT KRTKA! :) Jak na to která šla, si rozebereme níže.
Pokud bych měl k něčemu přirovnat Dyscarnate, byla by to fúze Aborted mínus melodie, Misery Index mínus old school grind a Dying Fetus mínus důraz na slamy, což zní jako slibná kombinace. A Dyscarnate taky od první chvíle jasně dokazovali, že dnes večer nejsou v Klánovicích do počtu a pod podium přilákali úctyhodný počet fanoušků. Veškerý prezentovaný materiál pocházel z ještě poměrně čerstvé debutní desky Enduring the Massacre, která obdržela samou chválu a vynesla těmto sympatickým, mladým Anglánům účast na této prestižní hvězdné tour. Nemýlím-li se, zazněly songy An Axe to Grind, Yielding the Iron Fist, Judecca, Those Who Trespass Against Us a eponymní Enduring the Massacre. Zvuk se po prvních dvou peckách, které se nesly v duchu „punkový Dying Fetus“, ustálil na slušný úrovni a mohli jsme vychutnávat mocný groove a blastující grindující tlak, který zezadu podporoval rychlík Matt Unsworth. Co se jeho bubnování týče, musí se nechat, že atlet je dobrej, ale některý výsypy byly docela monotónní a určitě má ještě v oblasti pestrosti hry co pilovat, nicméně jako podpora agresivní naspeedované mlátičky, která jede sebejistě za svým cílem (a to anihilací publika) rozhodně obstál. Vystoupení mělo drive a obešlo se bez zbytečných keců - kapela svému materiálu věří a snaží se ho do lidí napumpovat co nejvíc - což je jedině dobře. Dyscarnate obstáli v rámci večera jako naprosto rovnocenná kapela, a jestli je někdo z neznalosti prokecal na báru u hnusnýho Gamba za pětadvacet, musí se teď bít hlavy, protože tahle kapela si svoji necelou půlhodinu zasloužila.
Stejně jako kapely, i technici se činili rychle a jednotlivé bandy se na pódiu střídaly po velice krátkých odmlkách (důvod je nasnadě, poslední vlak z Klánovic do Prahy jede v 23:30), a tak se na podiu po cca čtvrt hodině zjevili Hour Of Penance. Kdo aspoň trochu sleduje dění na deathmetalové scéně, určitě u nejzásadnější italské skvadry zaznamenal personální změny na dvou klíčových postech. Kapela byla na tour k poslední desce, když byl odejit jediný původní zakládající člen, bubeník Mauro Mercurio. Toto se odehrálo potom, co v opilosti zdemoloval vybavení jakéhosi klubu ve Španělsku a před profesionalitou ostatních členů ho zřejmě nezachránil ani prostý fakt, že lepší tlučmajstr se na Apeninském poloostrově jaksi nenachází. Zároveň s ním odešel zpěvák Francesco Paoli, zřejmě aby mohl lépe rozvíjet gaymetalové vlivy u Fleshgod Apocalypse, což by mu v Hour Of Penance neprošlo. Deska Paradogma, v pořadí již čtvrtá, vyšla u Unique Leader Records, což samo o sobě něco znamená, a jelikož naplnila vysoká očekávání, která do ní byla vkládána, dostali Hour Of Penance nabídky na další tour a díru v sestavě bylo potřeba narychlo zaplnit. „Výplní“ se stali dva blackmetalisti, což mnohé fans jistě nepotěšilo, protože jak známo, když se blekoši serou do death metalu, většinou to valně nedopadá. Tentokrát se však obavy ukázaly jako víceméně plané, rozhodně nemůžu říct, že by Hour Of Penance v nějakém směru propadli. Tento rok se však jednalo o druhý koncert Hour Of Penance u nás, potažmo přímo v Black psu a já můžu srovnávat. A z tohoto srovnání vychází koncert 28. dubna v původní sestavě rozhodně jako vítěz, a to i přes tehdejší absenci basáka (zlomená ruka). Když uvážíme, že v této sestavě hrají HOP sotva tři měsíce, musíme před jejich výkonem smeknout, ale pořád bylo vidět, že do dokonalé sehranosti a neskutečného tahu na branku sestavy minulé to ještě nějaký čas zabere, protože i po sedmnácti odehraných koncertech na tour řídil místy kytarista Giulio kapelu jako orchestr, nehledě k tomu, že převzít otěže bicí baterie po Maurovi je bez ztráty kvality prakticky nemožný. Kapela se snažila projevovat sebevědomě, ale ti suveréni z minula to nebyli. Hour Of Penance též doplatili na zvuk, tento večer asi jako jediní, kytara nebyla čitelná, což je v jejich případě zásadní problém. Ale i přes všechna negativa nebyl jejich nasypaný straightforward set zklamáním nebo propadákem, ale byl to už „jen“ kvalitní death metal.
Quebečtí neurotici Ion Dissonance byli pro mnohé vrcholem středečního večera, což potvrzovala jak nekonečná fronta u jejich merche, kde někteří brali trička po třech, tak mohutnej kotel, kde lítaly končetiny stejně krkolomně, jako ID hrají na svoje osmistrunky. I Kanaďané nám představovali v pořadí čtvrtou desku, se kterou se snaží přetrhat napjaté struny v mozcích posluchačů. Názory na Cursed se můžou různit, ale naživo byl materiál stejně smrtící, jako věci minulé, dostalo se totiž srovnání, protože playlist se dotkl všech desek, i když nový songy samozřejmě převažovaly. No dobře, závěrečná This is the Last Time I Repeat Myself je možná až moc deathcore, ale jinak je novinka naprosto v pořádku. Kapela byla výborně sehraná, radost z hraní z ní přímo čišela a na podiu jasně dominovala. Zvuk byl perfektní, osmistrunky se krásně prolínaly, bicí neskutečně přesný a rychlý, „novej“ vokalista Kevin McCaughey do tý intenzívní zlý neurózy taky perfektně zapadal, stejně tak nová akvizice za tlustejma strunama Yannick. Z mojí strany bez výtek.
Psycroptic byli jediní, kdo nepředstavovali novej materiál, jejich zatím poslední deskou je Ob(Servant) z roku 2008 a dál už počítají mezi zářezy jenom letošní živák Initiation. Tasmánští čerti předvedli už na loňským Brutal Assaultu perfektní set, ale to bylo ještě pořád o úroveň níž, než tenhle večer, protože už jen ten zvuk…strčil do kapsy i předchozí Ion Dissonance, po téhle stránce naprostá dokonalost, lepší klubovej zvuk si nevybavím. Specifické řízné ladění kytar (žádná hrubá DM podladěnost) Haleyho 1, nekompromisní přesná palba triggerů Haleyho 2, charismatický řev hlavního Sarcophila harisii Jasona.. V podstatě se koncert nesl v duchu zmiňovaného živáku - přesný zachycení zvuku z desek alive, ale navíc v jejich charakteristickým strhujícím koncertním podání, kdy je všechno tak nějak o level dál než na placce a i ty občasné heavíky člověk rád odpustí při krkolomných prstolamech, doprovázených naprosto perfektně sehraným zbytkem kapely. Co se týče playlistu, důraz se kladl zejména na zmiňovanou poslední řadovku a aby to nebylo málo a srdce českého fanouška mohlo zaplesat ještě víc, na titulní song byl na pódium přizván Zdena z Godless Truth. Jason byl výtečnej, ale asi nikdo nemůže nic namítat, když řeknu, že GTboy ho v duetu totálně zazdil. Jasně, Syreček dával jen jeden song a Jason musel držet celej set, ale tohle byl diktát par excellence, kterej v paměti zanechal výrazně hlubší stopu.
Cephalic Carnage jsou v zemích Koruny české opravdu častým hostem, ale v klubu je vidím poprvé, takže dojmy můžu porovnávat leda s BA 08. Jenže to je stejně jedno, protože na každé svojí desce se CC vydají tak trošku jinam, i když si zachovávají hlavní směr a rychlost, chtělo by se říct. Bohužel ani mě na koncertě nic nepřekvapilo, asi nějaký kvalitní cephalický průměr, i když kromě přepálené basy se mu nedalo nic vytknout. Opět strojově přesný speedující
bubeník, tentokrát ovšem hrající s naprostým klídkem, asi jako když si o víkendu čtete na hajzlu noviny, do toho zhulenecký kytarový kejkle, načichlý (kromě kvalitního indiánskýho skanku) taky trochou od každýho extrémního (i neextrémního) žánru, a samozřejmě Lenzig, odpalující „dýmku míru“ přímo na podiu. Tour se blíží ke konci a Coloradští působili místy trochu unaveně, což je velká škoda, protože jejich hudba je sama o sobě neskutečně živelná a, ač to může znít jako debilní přirovnání, je to tak trochu zhudebněnej tok zvláštní řeky - animální deathmetalovej proud, kterej má spád horního toku, ale cestou naráží na kameny (hardrock), klacky (hardcore), peřeje (grind) a nejmíň sto dalších dalších nečekaných překážek (hudebních experimentů) - a podle mýho právě tohle může bejt vysvětlení zavedenýho pojmu hydro-grind, stejně tak jako je to věc, která z CC udělala kapelu světovýho formátu. S každou deskou se přesunujou ze škatulky do škatulky, ale žádná z nich není zavedená, často se pro ně musí vymyslet, a tak není divu, že je trochu problém zahrát průřez tvorbou tak, aby všechno vyznělo ve svojí zamejšlený náladě. Ale i tak se nic nikde nic nezkroutilo, a to proběhly věci z Exploiting Dysfunction (Observer to the Obliteration of Planet Earth), Lucid Interval (Black Metal Sabbath), Anomalies (Scientific Remote Viewing, Kill for Weed), Xenosapien (Endless Cycle of Violence) a většina setu samozřejmě z novinky Misled by Certainity. Jediný, co mi v playlistu chybělo, byla dokonalá Touched by an Angel, ale jak jsem řek, hlavním nedostatkem byl nedostatek energie v kapele, koncert člověka nedokázal strhnout tak, jak to CC určitě umí, opět se jednalo „jen“ o kvalitní koncert. Celkovej dojem z večera se pak ale stejně patrně zapíše jako klubovej koncert roku.