Články

přeposlat článek tisknout
AMENRA, JO QUAIL

AMENRA, JO QUAIL

  • kdy: 7. březen 2022
  • kde: Praha, MeetFactory

Obdivuhodné, jak jediná kapela dokáže v intimním šepotu nástrojů a dech vyrážející zvukové bouři vyvolat srovnatelně těžké pocity.

Jo Quail

Amenra vyrazila na velké světové turné, které bylo kvůli loňskému uzamčení pandemického světa do životního i koncertního ticha přesunuto na letošní březen. Všechno zlé je však k něčemu dobré, jak se moudře praví. Hlava Church of Ra nám to minulý rok vynahradila tichým žalozpěvem v intimním kruhu akustických vibrací. Akustické performance Amenry jsou mimo vlámské země vzácností. Nakonec tedy můžeme být rádi za to, jak to dopadlo. Belgickou post-metalovou legendu letos na cestách doprovází londýnská princezna violoncella Jo Quail. Sympatická mistryně tohoto klasického nástroje mě okouzlila již před pár lety v Underdogs’, kde předskakovala japonským post-rockovým bůžkům Mono.

Ve čtvrteční večer mi však Jo Quail připadala nedosažitelně vzdálená, stejně jako její zvuk, který mi narozdíl od vystoupení v Underdogs’, mezi jehož zdmi mi umělkynino kouzlení se smyčcem a nabalování vrstev zvuků, tónů, melodií a rytmů na loopy přišlo intenzivnější, v zadní části MeetFactory připadal příliš potichý. V případě Jo Quail nejde o razanci jako takovou. Spanilou krásu její náladové tvorby jsem zkrátka přes početnou masu hlav před sebou nedokázal ocenit. Místo zavírání očí při vstřebávání každého detailu sklouznutí smyčce po kroutících se strunách jsem nervózně přešlapoval na místě a vyčkával na hlavní bod večera.

AmenraNa prvotní explozi každého vystoupení Amenry s mocí velkého třesku se asi nikdy nelze připravit. V MeetFactory se jednalo o mou třetí živou mši. Člověk by očekával, že už prvotní „wow efekt” nebude tak výrazný. Ovšem opak je pravdou. Zřejmě nikdy se nelze připravit na prvotní zvukovou vlnu tsunami vzniklou zemětřesnou rytmikou o síle nejméně dvaceti magnitud. Vibrace mohutně narazí do hrudi jako ocelová pěst, energie jako elektrický šok prochází celým tělem, euforie se mění v hypnózu a hypnóza v euforii ve více než hodinovém cyklu. S těžkým kamenem u srdce, jehož na koncertě návštěvník muže zanechat, aby nebyl stahován hlouběji do temného oceánu. A tak jsem učinil.

Aktuální studiové dílo De Doorn již podle slov kapely mší není. Materiál je zhudebněním transformace. Výkvět duše obalené mozoly mezi ochrannými trny v ohněm spálené pustině. Živý přednes však zůstává neměnný. Neprodyšný dým, projekce ověnčená symbolikou a metaforami s nábožensko-obřadními odkazy, němý přednes, neboť prázdná slova jsou rušivým elementem, soustředěný Colin H. Van Eeckhout otočený zády k publiku a jeho řev až „na hranici snesitelnosti”, jak vystoupení promovali Obscure Promotion. Být tváří v tvář krásné zvukové bolesti. Hypnotické, uvolňující, ale krutě intenzivní a krutě profesionální.

AmenraNejvětší síla Amenry totiž spočívá v umění uvědomělosti. Kapela ví, jakého zvuku chce na deskách i koncertech dosáhnout a jaký efekt v posluchačích či divácích vyvolat. Současně si uvědomuje sílu dynamiky v hudbě. Ticho svede být intenzivní stejně jako hluk, pokud získá hlas. Amenra si je toho všeho vědoma a každý aspekt své vize drží pevně v rukou. Považovat Amenru za kapelu mající jediný cíl, drtit, je mimo mísu. Prožitek bolesti v meditaci, při níž se uzavřená duše krčí pod žebry, aby raději nešla vidět, přitom zůstává intuitivní, prožitý na osobní úrovni. Stačí se podívat do Colinových očí, když se otočí směrem k publiku a téměř při výkonu brečí. Sledovat nepřítomné hudebníky, kteří se při ovládání nástrojů noří do sebe samých stejně jako my pod nimi. Každý návštěvník si přitom Amenru prožije po svém a odnese si z toho něco jiného. Ať je to cokoliv, různě hluboké stigma pravděpodobně zůstane.

Amenra má ve zvyku na turné obměňovat setlist, respektive střídat vícero verzí setlistu. Trochu mě mrzelo, že zrovna v Praze (narozdíl od jiných zemí) nedošlo na poetickou De Dood In Bloei či útrpnou Ogentroost. De Doorn, na němž jsou vokální party v dominanci, bylo zastoupeno singlem De Evenmens a opusem Het Gloren. Právě zde se nejvíce projevila zvyšující se nepříčetnost řevů, což přikládám právě oné intuitivnosti. Starší tvorba tvořila převážnou část tohoto očistného rituálu, počínaje Boden, pokračujíc Razoreater, Am Kreuz či Plus Près De Toi. Největší potlesk si samozřejmě vysloužila Solitary Reign, soundtrack k nalezení krásy v temné estetice.

Obdivuhodné, jak jediná kapela dokáže v intimním šepotu nástrojů a dech vyrážející zvukové bouři vyvolat srovnatelně těžké pocity.

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

Zatím nikdo nepřispěl do diskuze

aktuálně

diskuze