Přestupný rok máme jednou za čtyři roky a až donedávna by se dalo říct, že japonské kapely do Brna přijíždí zhruba se stejnou periodicitou. Naštěstí v poslední době zejména United Crusties válí a vozí nám jednu skvadru samurajů za druhou.
Na koncertech pod hlavou UC je nádherný zvyk začínat včas – to je důvod proč nestíhám Mad Pigs, a to tak, že ani notičku. Podle vyprávění přítomných pěkné vystoupení, ale více sloužit nemohu. Ledva se rozkoukám, už se na pódium vyhoupli šviháci z LAHAR. Mám tenhle rychlík v posledních letech ve velké oblibě a i tentokrát jsem se velmi těšil. Ale nesoustavnost v domácí přípravě se nemstí jen ve školních škamnech, ale i na punkových koncertech. Kdybych se byl připravil, tolik by mě nepřekvapilo, kam se Lahar v poslední době posunuli. Už to není šlehačka závratné rychlosti, od přísného fastcoru se mladí umělci přiklonili spíš k d-beatu. Hodně špinavosti, ale ne vždycky jsem tomu úplně věřil, bez mučení říkám, že dřív jsem měl Lahar raději. Ovšem jinak moc sympatické vystoupení, uteklo jako voda.
Mezitím dav stále houstne – Yacht začíná malinko praskat ve švech, vzduch těžkne a s lítostí vidím (spíš cítím) i některé nepoučitelné kuřáky, kteří v tomto prostředí rozhodně nejsou příjemní. Na poslední chvíli za Sista Sekunda, kterým bohužel zpěvák ležel po napadení v nemocnici (už je v pořádku, zlomenina v tváři) zaskakují INMUNDICIA RUIDOSA. Přestože koncertují hojně, mám s nimi tu čest poprvé. A jsem opravdu velmi příjemně překvapený. Zvuk ze staré školy, připomněli mi maličko zlaté časy Disruptu nebo možná trochu Crudos. Tak jako tak, uřvaná zpěvačka a hlavně zápal viditelný na první pohled pro mě byl nostalgickým návrat do zvuku konce 90. let, kdy ještě nepanovaly všechny retro módy a frustrace byla pohonem spíš než sranda… Každopádně IR snad nejlepší rakouská kapela a jistě jeden z vrcholů večera.
Následují CO-CA, punkoví veteráni, jejichž deska Mrtví Havlové patří mezi legendy a pravé brilianty na české scéně. Ačkoli jejich tvorbu nesleduji a obecně mám z undergroundu spíš strach, jejich vystoupení mě příjemně osvěžilo. Oproti ostatním kapelám večera se ladilo na mnohem klidnější vlny. Občasnou maloučko formální trapnost v refrénech vynahrazují obsahově velice zajímavé texty! Nepřijde vám, že dnes už málokterá kapela otevřeně říká co a jak, nestydí se za svoje názory a neschovává se za sebeironizující image? Mě trošku jo, takže ačkoli Co-Ca možná používá více osvědčených postupů, než bych vítal, přinejmenším za tohle absolutní respekt!
Když jsem před klubem, který tou dobou už praskal ve švech, potkal opravdu nevšedně vyhlížejícího Japonského pána, začínal jsem tušit, že srážka se

šinkanzenem bude tentokrát asi hodně bolet. Jak popsat D.S.B.? Všechno, co o nich napíšu, by mělo být vetknuto do závorky, před kterou se vyjímá zkratka JAP. Ano, je to klišé, možná to někoho může otravovat, ale japonskej hc/punk je prostě nejlepší. Nejzběsilejší, nejdivočejší a hlavně pekelně přehrocený po všech stránkách, od bundy k účesu, od hlasitosti k tanci, od silových bicích po basu, která je týrána až sadisticky… D.S.B. sice nehrají v závratných rychlostech, ale intenzita, kterou tihle radical punx svůj hardcore/big beat tlakují, je stěží popsatelná. Atmosféra je opravdu hustá, mosh v sedě na židli jsem už dlouho neviděl… někteří málo střízliví páni ji přikrmují zbytečným zlobením a agresivitou, což je malá skvrnka na jinak zářivém štítě akce.
Onen nevšední pán (jménem Kazu) patřil coby zpěvák a kytarista v jednom mezi nejlepší showmany, které jsem vůbec kdy viděl. Nenechá se svou kytarou omezovat, hází jí nad hlavu, a přestože hudebně je to naprosto parádní jízda, stíhá snad polovinu setu strávit nad hlavami diváků. Jak už jsem poznamenal, D.S.B. nehrnou nějakou závratnou rychlostí, ale přesto mám po vystoupení pocit jako uterák, který čerstvě vypadne ze sušičky.
Opravdu vynikající koncert, věřím, že zdaleka nejsem sám, kdo na něj bude vzpomínat.