Rumunský multiinstrumentalista Kaimelar coby autor i producent veškeré hudby a francouzský vokalista s přezdívkou Carcasse Enchaînée, který má několik pokojíčkáčů, ten nejlepší je asi dungeon synth/bm Duelliste, spojili síly a v létě roku 2023 vyvrhli do světa pod společným jménem Surghiun (rumunsky něco jako Exil) sympaticky ohavný počin Les parois oubliées (Zapomenuté zdi). Je to událost hodná nejen zmínky, ale i upřímného doporučení. Tato recenze nebude mnohomluvná a má za cíl jejich dílo propagovat.
Debutové album Surghiun přináší čtyři skladby na celkové ploše lehce nad čtyřicet minut. To znamená rozmáchlé kompozice a značnou sebedůvěru. Po krátkém nájezdu se spustí nekompromisní hoblík, který připomene staré Deathspell Omega (asi tak do Si Monvmentvm). Z riffů sálá posedlost, bicí jsou správně neurotické.
Dominantním rysem celé nahrávky je zvláštní téměř flašinetový zvuk kytar, který působí v black metalu hodně cize. Čerty létající z elektriky známe, čerty z flašinetu ještě ne. Z alba létají dost intenzivně. Prostor k nádechu se najde jen při přechodu z jedné kompozice do druhé, krátké intro-outro a ve zbytku řádí monotónní rychlé riffy a nekonečné virbly.
Tuhle šablonu na několika místech ozvláštní zvuky puštěné pozpátku, klávesy (povedené zejména ve třetí Les braises de notre vitalité) a tu a tam drobný efekt. Podstatu ale tvoří sevřený black metal se specifickým zvukem a velmi jednoznačnou negativní atmosférou. Většinou se silná atmosféra buduje pozvolna, potřebuje kontrasty ticha a násilných zvuků, plíživé a tísnivé průsaky ambientu „z druhé strany“. Surghiun na to jdou jinak, po svém, tlakem, silou, neustávajícím tepáním zlovolné energie – a ono to funguje.
Jedinou výtku mám k tomu, že ani Surghiun se nevyhnul neblahý zvyk metalových kapel přidávat k hudbě nadbytek zpěvu a zvučit jej nesmyslně nahlas. Vokál sám o sobě sice není nijak nekvalitní, vzhledem k soustředěnému celku ale působí jeho všudypřítomnost rušivým dojmem a ještě víc než jindy bych ocenil jeho minimalizaci. Surghiun se ale, s touto jedinou výtkou, podařilo nahrát výborné album a jít za „obyčejné“ akordy. Nechci říct, že tu máme co do činění se zhudebněnou černou magií, ale intenzita v budování temného díla se Surghiun upřít nedá.
Vložit komentář