Paul Wardingham. Australský kytarista, multi-instrumentalista, producent, neúnavný experimentátor.

Ještě teď si vybavuji (mimochodem výborné) ryze instrumentální space prog/fusion album Interactive, které dobrou půldekádu zpět spáchal s krajanem Grantem Collinsem (bicím učitelem a drum-klinikářem) a už tehdy bylo vidět, že Paulova láska pro melodičtější shred a moderní hudební matematiku se nezapře. Tehdy jsem však ještě nebyl takovým fanouškem tvrdého progressivu, takže jsem blbec nahrávku bez uzardění přešel. Chyba.

Letošní kolekce sedmistrunných nápadů se zove Assimilate Regenerate, spatřila světlo světa v časech tuhé zimy letošního února pod hlavičkou Enigmatic Records, a první, čeho si člověk všimne, je odklon od onoho ztěžklou technikou neproniknutelného profesorského soundu, jenž nám páni kantoři společně bez velké pompy naservírovali minule.

Pryč jsou pro běžného posluchače nesrozumitelné ekvilibristiky, zdánlivě zbytečně překombinované tech-kejkle, mozkové buňky zabíjející nestálá rytmika, suchopárné pasáže. Paul se rozhodl pojmout svůj koncept trochu jinak, a jelikož rybníčku technického metalu v současné době tvrdou rukou vládne vodník djent a kolega math metal, je jasné, kam takový milovník experimentů jako Paul asi zabředne. Jo, přesně tam.

Zatímco úvodní Assimilate Regenerate funguje jako taková předběžná ochutnávka toho, čeho se nám vzápětí dostane v míře vrchovaté, totiž (futuristického) progresivního synth math metalu s obrovským přesahem do melodických shredů á la Satriani, Futureshock už posluchači naprosto jasně dá najevo, že tahle nahrávka bude opravdu něco extra.

Hned první riff je totiž neskutečným zabijákem, za který by i takové hudební veličiny jako Gojira nebo popíci Scar Symmetry vraždily. K tomu Paul přidává výborné lead kytary, nekončící nálože čarokrásných, sytě barevných sól a hlavně rytmiku – o té stačí říci jen to, že kalkulačky jsou naprosto bezchybné. Ihned od počátku jsem se zařekl, že se vystříhám všech snah přistupovat k materiálu z pohledu ryze technického, jelikož bych čtenáře brzy zahltil sáhodlouhými popisy toho, jaké kytarové postupy Paul při jednotlivých „licks“ užívá (economy picking!!!, neskutečná práce se zvukem na POD…) – a to by asi bylo pro čtenáře, kteří se kytaře nějak více nevěnují, trochu nuda. Pro ostatní je tu Paulův youtube profil, na němž vám něco předvede a šikovnější pozorovatele i naučí.

Bicí programming je na naprosto světové úrovni a do djent/math/progressivu se samozřejmě neskutečně hodí. Člověk má pak onen kýžený pocit, že poslouchá hudbu produkovanou roboty, kteří si chtějí pořádně zařádit, což je přesně to, o co se mnohé math spolky často bez úspěchu pokoušejí. Ne tak Paul.

K tomu výtečné synthy v pozadí, jež ve druhé skladbě vůbec neruší, ale zároveň dokonale podporují atmosféru, a minimálně tři, čtyři kytarové vrstvy neustále lepené na sebe.

Samozřejmostí jsou u pana Wardinghama také zatraceně silné melodie, kdy vskutku lahodné lead kytarové partie v jednom kuse střídají sóla a protože autor je náruživý „shredař“, dokáže svou sedmistrunku trápit i po několik dlouhých minut, přičemž jede neustále vpřed, ovšem zároveň se disciplinovaně drží v mantinelech skladby, byť někdy se vlivem své hudební geniality a neskutečného talentu dostává až někam za jejich pečlivě vystavěnou hranici. Vždy se však dokáže vrátit zpět, takže posluchač má tentokrát pocit dokonale semknuté hudební produkce, nikoliv nějakého pošukaného hard fusion/avantgardního nesmyslu.

Ghost in the Machine. Lahodná echa lehce rozvibrovávající vaše sluchové ústrojí, v přípravě na ántré opět výtečného úvodního riffu, posléze decentní synth a jde se na to. Neskutečná sóla, jež se sice nepouštějí do zběsilých maxi rychlostí, ale přesto svou technickou vybroušeností vzbuzují v posluchači údiv. Kde se v něm ty nápady berou.. Právě tento vál mimochodem obsahuje asi nejlepší moment celého dosti našlapaného alba, který, nemohl jsem si pomoci, jsem musel připojit ve formě úryvku na youtube. Naprostá bomba.

Skvělá Brain Interactive Construct s jednoznačnými přesahy do království čísel Meshuggah, které je obléháno mírně disharmonickými postupy ustoupí další lahůdce Fields of Utopia, což je kompozice, jež mi vyráží dech i po několika měsících usilovného poslechu. Melodický math death metal ve stylu Solution .45, již naprosto jasně vymezený lead kytarami „zpívaný“ chorus/refrén a „sloka“, v níž Paul neskutečně řádí. Když pak svolí a vybalí na nás třívteřinový pinch, ztrácím půdu pod nohama. K tomu optimisticky znějící pasáže, evokující pověstnou jiskřičku naděje, co umírá poslední, a o pozdně letní pohodu je postaráno.

Ovšem to není vše, čeká nás ještě inteligentní Enter the Metaverse s pomalejším rozjezdem, ale o to lepšími zlomy, výbornými riffy natlakovaná záležitost Mindwarp s můstky, které skutečně neomrzí, jejíž krása je navíc umocněna opět na sebe nasázenými, společně v dokonalém poměru koexistujícími kytarovými vrstvami a padnoucími citlivými synthy.

Zatím pouze nekriticky chválím. Ovšem pravdou je, že poslední čtvrtina alba, v rychlém tempu odsýpávající Cyber Warfare, až příliš prog power metalem á la Evergrey nasáklá Orbital Decay s trochu prapodivnými chorusy (ale o to lepším riffem v polovině skladby – znovu ukázka) nedokáží držet, co do nosnosti riffů a kvality nápadů, krok se svými předchůdkyněmi, ale přesto se jedná o minimálně druhou jakost toho nejlepšího, co se letos na progresivním poli událo. A to je neustále naprostá paráda.

Skvěle promyšleno, zkomponováno, výborně zvukově ošetřeno a to vše má na svědomí jeden člověk? Nestává se často, naposled jsem měl podobné pocity při poslechu taktéž one-man projektu Piotreka Gruszky (Gru) a musím hned dodat, že Assimilate Regenerate je vlivem obrovského muzikantského nadhledu a vyzrálosti ještě o notný kus dál. Horký kandidát na jedno z nejlepších alb letošního roku a naše (s panem principálem) obrovské doporučení.