Vážně? Až tak? Vážně!

Když jsem v březnu nahazoval zprávu o ukázce nových Unexpect, tak jsem z ní byl fakt nadšený a považoval jsem ji za to nejlepší, co jsem od nich slyšel. Někdo mě tenkrát v diskuzi trochu zchladil a bylo to dobře. S tak moc optimistickým pohledem pak můžete být jen zklamáni, protože optimistu vždy věci můžou jen zklaMAt, pesimistu jen potěšit.

Na konci května jsem se dočkal a Unexpect začali rozesílat album po světě. Papírový digipak s podpisy členů kapely (s výjimkou Exoda, který po nahrání desky odešel) je prezentuje ve většině případů jako polozvířata. Z Leïlindel je mořská panna, ChaotH má zase plazí ocas a andělíčkovský křidýlka Exoda ve výše zmíněném kontextu opravdu pobaví. Trocha surrealismu se tedy projevuje už tady a texty v tomto směru nijak zvlášť nepřekvapí.

S nimi je ale tak trochu potíž, asi stejně tak jako u Tool. Má to smysl, nebo si z nás dělají hýždě? Třeba příběh nerozhoupaného kyvadla má tolik interpretací, až to není pěkné. Naráží na lidi, co odmítají vzít život do svých rukou? Kdoví, ale bylo by to klasicky metalové. I tak ale pár nápadů v nich opravdu pobaví. Třeba HTTP vtip se 404kou právě v Unfed Pendulum mě opravdu dostal. I kdyby ale texty nic neznamenaly, tak je tu hudba…

Tak co že tu tedy máme? Unexpect byli vždycky ujetí na avantgardu se slušnou dávkou progrese a horou momentů z dalších žánrů. Osobně mi přijde, že právě avantgarda na Fables už není tak výrazná jako předtím a je více nahrazena právě tou progresí, které je tu sakra moc. Škodí to albu? Ne! Unexpect začali používat méně násilné přechody a přitom riffy jsou pořád slušně pokřivené a styly se střídají tak často jako předtím. Hlavně polyfonie, ty tečou zleva, zprava, až vám z nich chce prasknout hlava.

ChaotH se svou naprosto skvělou basou přitahuje pozornost jako málokdo z nich. Jeho devítistrunka vypadá, jako kdyby někdo vyřízl kus letadlové lodě, na které jsou připevněna lana pro zastavení letadel, a říkal tomu „nástroj“. Naštěstí ji nemá jen na okrasu a patří k jedné z věcí, co mě na albu nejvíc uchvátily. Pomalu cliffovské eskapády jsou něco, co vám bude v makovici strašit ještě hodně dlouho. Naštěstí však znějí více jako basa než kytara, což se u Cliffa zrovna říct nedalo.  A skvělá barva hlasu Leïlindel (ta čistá - s tou chraplavou, už to není stoprocentní)…

Co říct závěrem? Tak max: TODLE JO!