Autor: 83 Uživatelé: 85 Tvé hodnocení: hodnoť
Back To Where You've Never Been

HACRIDE - Back to Where You've Never Been

Hacride na své novince nepřinášejí nic, co bychom od nich nečekali, stále však drží svůj vysoký standard. Back to Where You've Never Been je o respekt stávajících fanoušků rozhodně nepřipraví.

HacrideHacride nikdy nebyli jednoznační a ani nové album Back to Where You've Never Been není snadné stylově zaškatulkovat. Může to být groove metal, nu-metal, je tam ale i něco z thrashe, deathu a místy může být i přívlastek post-, ovšem ani jeden z těchto termínů není ve finále podstatu vystihující. Jisté ale je, že kapela stejně jako v minulosti míchá valivou a hutnou tvrdost s atmosférickými plochami a stejně jako v minulosti ji to jde velmi dobře.

Novinka je více „nakopnutá“ a přímočařejší než byl rozvláčný a roztahaný předchůdce Lazarus (2009), za což jednoznačně zvedám palec nahoru. Dá se možná dokonce hovořit o návratu k tvrdému, drtivému zvuku z desky Amoeba (2007), nicméně tolik divoké a zběsilé album zase není. Album je zkrátka hudebně někde na půl cesty mezi předchozími dvěma. Na jednu stranu obsahuje tvrdé, místy až brutální riffovačky a ostrý řev, ale na druhou stranu ubíhá převážně ve středním až pomalém tempu a nechybí mu ani klidné pasáže a čistý zpěv.

Frantíci o něco zahustili zvuk a většina nových věcí zní velmi intenzivně. Některé riffy (např. v Overcome či Synesthesia) jsou skutečně heavy a donutily by i mrtvého pohybovat hlavou nahoru a dolů, avšak tím to nekončí. Kapela totiž svoji tvrdost používá rozumně a jednotlivé skladby jsou nejen tvrdé a vyhrocené, ale mají i nějaký vývoj a obsahují napětí. To mají na svědomí zejména specifické instrumentální pasáže, které kapela vkládá do jednotlivých skladeb, a které navozují tzv. atmosféru „klidu před bouří“, čímž šikovně připravují půdu pro následný výbuch kytar a bubnů.   

Hned na první poslech je jasné, že kapele nejde o žádné velké kudrlinky, sólíčka a vše je podřízeno přímočaré údernosti. Z alba po celou dobu tryská energie (pravda, až na závěrečnou baladu…), nicméně po čase přeci jen vylezou na povrch jisté dramatické, a v prvním plánu ne úplně patrné momenty, jako např. samply v The Numb the Pain, nebo vybrnkávání provázející hlavní riff v úvodní Introversion, které album v konečném zúčtování posouvají na vyšší level.

HacrideBack to Where You've Never Been v žádném případě není horší album, než byly předchozí dvě. Dle mého je tomu dokonce naopak, přesto se však nemohu zbavit dojmu, že Francouzi ze své pozice nadějné kapely nevytěžili tolik, kolik se dalo. Na novince trochu překvapivě pouze upevňují pozici opakováním již vyřčeného a nepouští se moc do nějakých nepředvídatelných akcí. Je ale třeba také vzít v potaz, že v kapele je nový zpěvák a bubeník, takže se vlastně jedná o jakýsi restart a zaplať pánbůh, že to dopadlo tak, jak to dopadlo.

Hacride tedy na svém novém (vcelku krátkém) albu drží svůj styl a standard, a ač nepřinášejí nic, co bychom od nich nečekali, stále předkládají kvalitu, která je o přízeň fanoušků nepřipraví. Album má švih, je průrazné, je osobité a opět přiživuje myšlenku, že tahle kapela (samozřejmě spolu se stylově blízkými kolegy Gojira) má lví podíl na tom, že se francouzská metalová zástava v poslední době třepetá pěkně vysoko. 

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

  • Rated 8 out of 10.

HacrideOd Back to Where You've Never Been jsem po předchozí desce Lazarus až tolik nečekal. Navíc v jejich režii, kdy svým směřováním nejednou šli tomu štěstíčku i trošku naproti. Ale pak vylezl nabušený teaser. Tak že by přece?

Back to Where You've Never Been začíná docela nenápadně. Introversion zní jak ukolébavka, táhlý zpěv až neuvěřitelně připomene zpěváka z Februus (Francie) a nebýt houpavé power pasáže ve středu skladby, asi bych nevěděl, co tím Hacride takhle na úvod mysleli. S druhou Strive Ever to More se vyjasní. Zvonivou basou podpořený nasekaný groove riff, vlastně trošku s progovým přesahem, skvělý řev a nepřekombinovaná struktura písničky, která až do jejího konce stále graduje. Jasná struktura písní je pro novinku vůbec příznačná a dá se říct, že Hacride na desce nic nepřesmahli. Vyrovnali poměr težkých, moderně znějících a těch atmosféričtějších (někdy snad až post-) pasáží a nebáli se ani olíznout si jemně sludge v Synesthesia, která začíná opět brnkačkou z úvodní skladby. V následující Overcome ve mě otázkou opět „bliká žárovka” s pocitem, co jsem měl na začátku alba. Co vše v tom zvuku hraje? Ten souzvuk, to je efekt na kytaře? Nebo to jsou klávesy/programming? Nejspíš vše dohromady, ale zní to dobře a produkčně je deska fakt povedená. Edification of the Fall je taky dobrý chameleon. Z většiny by se tahle skladba mohla nacházet třeba v repertoáru Deftones, ale neztratila by se ani u Trepalium (jej, další Frantíci). To Numb the Pain přejde zas na atmosféričtější polohu a je vlastně takovým předělem ke Ghost of the Modern World, která zas točí a tlačí groovování. Masivní a opět příjemně gradující skladba. Requiem for a Lullaby jako konec alba mi do konceptu desky úplně nazapadá. Hodila by se spíš na Lazarus a nejednou mě (nejen) při „tom” popěvku napadají dokonce Alice in Chains. Jemná psychedelie, táhlý příběh.

Už jsem napsal, že produkčně je deska povedená. Komplet zvuk je masírka. Je dynamický, nepřebuzený, bubny znějí přirozeně, strunné nástroje nepostrádají osobitost a navíc při poslechu desky už tentokrát jak do lušťovky u riffů není třeba dosazovat zdroje inspirace. Deska je tedy – asi až na závěrečnou Requiem… – totálně vyrovnaná a dá se říci, že takhle si představuji dospělý moderní metal. Fanoušci GojiryTrepalium nebo klidně i Textures by neměli váhat.

Tvé hodnocení:

Tagy:

Hacride, Back to Where You've Never Been, progressive metal, groove metal

aktuálně

diskuze