Autor: 80 Uživatelé: 76 Tvé hodnocení: hodnoť
Koi No Yokan

DEFTONES - Koi No Yokan

Má být nulový posun špatně? Nebo mohou jen drobné detaily být brány jako vývin kapely? A chceme ho vlastně? Proč něco měnit, když Deftones vše dělají naprosto dobře.

DeftonesZřejmě nejhorší definice, s kterou se můžete u sakramentských Deftones setkat, je nu metal. Přitom se chtě nechtě na této vlně trochu vezli, byť to bylo ve stínu mnohem známějších KoRn a posléze, když se tento blok kapel rozjel ve velkém, Deftones vždy zůstávali tak nějak stranou. Pro vrstevníky byli kamarádi, pro mladší respektovaný vzor. Jenže to byla devadesátá léta, nu metal v plném proudu a hudba natolik přístupná, až oslovila masy. Dnes jich zbylo sotva pár a masmédia okupuje jiný styl. Nic nečekaného. A asi ani to, že Deftones tu stále jsou. Vlastně nebýt vážné nehody Chi Chenga, byla by to jedna z mála kapel se stabilní sestavou.

DeftonesKdysi jsem zaslechl názor, že třetí deska bývá zlomovou. Buď se s ní potvrdí kvality kapely, nebo pošle kapelu do zapomnění. Třetí deska Deftones byla tou první variantou, ba co víc, byla přelomová a pro mnohé fanoušky asi jejich nejlepší deska vůbec. Na White Pony „vyvřel“ skladatelský potenciál kapely, jednotlivé vlivy a nápady a jejich zakomponování do sebe neuvěřitelně zapadly. Deska, která přelstila celý nu metal.

To vše by do recenzentského scénáře nádherně zapadlo, kdybych neobjevil tento rozhovor, ve kterém Chino přiznává, že v této době byla konzumace omamných látek v míře větší než malé. Každopádně vznikl opus (jediná platina v historii kapely), se kterým se každá další deska poměřuje. Dokonalá symbióza agrese a emocí, která funguje a navíc okořeněná lehkou „elektronikou“ - mixážní pult v Deftones není opravdu něco, co rozjede hiphopovou párty v patek večer. Klíčové s touto deskou je, že se stala jakýmsi mezníkem, jelikož Deftones v jejím odkazu pokračují dál. Dá se říct až extrémně.

Následující eponymní deska je pro mě nejtemnější deskou vůbec, se silným kontrastem agrese a krásy a celkově nejnepříjemnější deska, protože dostat se do její nálady není jednoduché. Možná proto na další Saturday Night Wrist otočili kormidlo směrem k vodám WP, jen už ne tolik drogově zamlženě, stravitelněji. Posluchač vlastně dostává porci nejpřístupnějšího materiálu vůbec, samozřejmě v kontextu samotných Deftones, protože u nich není nic jednoduché. Ten neustálý „boj“ a „smír“ v podobě agrese vs. jemnost je tu stále, ale to vychází z podstaty obou aktérů. Chino má zlaté hrdlo, které by člověk pro tak extrémní hudbu nečekal a jeho jemné party jsou hodně intenzivní, stejně tak jako Stephova touha víc přitvrdit. Na předchozí Diamond Eyes se objevuje poprvé osmistruna. Osobně si myslím, že tvrdší zvuk vyloudil ze sedmičky na eponymu, ale i tak je posun znát. Předchozí deska je hlavně o tom, jak takový zvuk může u Deftones fungovat. A světe div se, funguje. Opět je tu nějaké usměrnění, jsou tu věci neurvale agresivní, na druhou stranu ale dosti intimní. Sakramentští takhle prostě fungují. Mají vizi/cíl, jen hledají cestu. Zkoušejí, kde má skladba své limity, co ještě tam může být a co ne (potlesk Poltergeist).

DeftonesSoučasná, již loňská, novinka Koi No Yokan (v angličtině znamená „the sense upon first meeting a person that the two of you are going to fall into love“, volně přeloženo jako „předtucha lásky“) zřejmě nebude další přelomovou deskou ve smyslu WP. Deftones už tohle nepotřebují. Je to přímý následovník Diamond Eyes. Hrají si, možná, bych i řekl, převádějí. Ty nápady tady už byly, ale ne v takovém hudebním kabátě. Osmistruna je tu stále, ale je obroušená, tolik neřeže. Ačkoliv na ní jsou namotávány nové příběhy, styl je poněkud jednodušší a až zbytečně přímočarý. Velmi často je na novince jednoduchý vzorec: tvrdá sloka, jemný refrén. Jako recenzentovi se opět nabízí formulka o věčném boji Stepha x China, ale na novince tomu tak není. Poprvé skladby vznikají vzájemnou souhrou a Chino ve většině z nich hraje na kytaru. Tenhle fakt ale působí velmi schizofrenně, možná kontraproduktivně. Skladby, a potažmo celá deska, by měly být přístupnější, ale není. Minulá Diamond Eyes je v zásadě přívětivější a více hitová. Bezkonfliktní spolupráce tady pracuje opačně. Zároveň jsou jednotlivé písně jednoduché a přitom je těžší se do nich dostat. Rozhodně vyžadují více poslechů a to i přesto, že na konci člověk nemusí objevit žádnou mantru. Tohle jsou ale Deftones: jistá neurčitost, nadhled, vtip, odtažitost, abstraktnost je něco, co posluchače nutí neustále poslouchat desku dokola. O textech Chino prohlašuje, že jim ani „nerozumí“, ale má z nich dobrý pocit a dále pokračuje: „Tahle nahrávka je dobrý obrázek nás jako lidí, jako přátel, jako kapely. Těžko se to popisuje slovy. Neumím ani popsat texty. Jsou totiž příliš abstraktní. Jeden den za mnou přišel Nick (Raskulinecz, producent) a zeptal se mě, o čem byla ta písnička a já se na něj podíval a řekl, ‚Upřímně, nemám páru.‘“ Možná tuší, že až bude deska připravená, bude schopný podívat se zpátky a poslechnout si ji v jiném kontextu. „V tuhle chvíli, jak se blíží datum vydání, mi celý album zní v uších skvěle a nechci o tom dál polemizovat.“

DeftonesNelze nesouhlasit, tato nahrávka chce nejen více poslechů, ale i odstup. V době jejího vydání jsem pociťoval stejnou náladu jako Chino při jejím dokončení. Následovalo vystřízlivění. Cože to Deftones připravili, tohle? Na to chtěli dva roky? Jenže… Osobně a subjektivně pro mě Deftones nenatočí nikdy špatnou desku. Objektivně Deftones nenatočí nikdy špatnou desku, maximálně jen slabší. Koi No Yokan může být brána jako deska jako nejslabší článek a veskrze souhlasím. Opakované postupy a nápady, jednoduchost, přímočarost, obroušené kytary. Ale zase je tu podmanivý Chino, energický Abe za bicími, podprahový Frank, nový basák Sergio už dávno zapadl, Stephen a spousty kytar. Spousty kytar s Chinem. Nejkytarovější Deftones? Jak se to vezme, každopádně vše předchozí napsané s dokonalou dramaturgií celé desky funguje. Nezbývá než říct: Slabší, ale pořád z nich mám dobrý pocit…
 
(Citace a doplňující informace čerpány z www.deftones.cz)

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Tvé hodnocení:

Tagy:

Koi No Yokan, Deftones, emo, alternative metal

aktuálně

diskuze